Osobnosti ROA

Bronislav Romanovič Antilevskij 

Narodil se v červenci 1916 ve vesnici Markojecy v Bělorusku. Od 3.10.1937 byl příslušníkem Rudé armády. Od listopadu 1937 do června 1938 byl žákem Moninského leteckého učiliště. Od července 1938 byl střelcem/radistou a mladším velitelem v letce 21. pluku dálkových bombardérů. Zúčastnil se sovětsko-finské války v letech 1939-40. 7.4.1940 byl vyznamenán Leninovým řádem a jmenován Hrdinou Sovětského svazu. Od září 1940 byl žákem Kačinského vojenského leteckého učiliště a 5.2.1941 byl povýšen do hodnosti starší seržant. Po dokončení učiliště 8.4.1942 byl převelen k Západnímu frontu v hodnosti podporučík. Sloužil ve 20. stíhacím pluku, 303. stíhací divize, 1. letecká armáda. 17.9.1942 byl povýšen do hodnosti poručík, 15.12.1942 se stal velitelem letky a 15.4.1943 zástupcem velitele eskadry. 25.7.1943 byl jmenován nadporučíkem. 28.8.1943 byl sestřelen ve vzdušném souboji a prohlášen za nezvěstného. Od září 1943 byl v zajetí. Nejdříve byl umístěn v táboře v oblasti Suvalki. Koncem roku  1943 projevil pod vlivem plukovníka Malceva přání vstoupit do letecké skupiny H. Holstera a V.I. Malceva. Od února 1944 se zúčastnil přeletů letadel na frontová letiště a také, v hodnosti poručíka ROA, bojových operací letecké skupiny Holster-Malcev proti partyzánům v oblasti Dvinsk. Po rozformování skupiny v září 1944 přijel do Chebu. Aktivně se zúčastnil formování 1. leteckého pluku VVS KONR. 19.12. byl jmenován velitelem 2. eskadry bombardovacího pluku (od 28.3.1945 8. eskadra nočních bombardérů) , která měla ve výzbroji 12 Ju-88. 4.2.1945 byl vyznamenán Bojovým řádem. 5.2. byl povýšen do hodnosti kapitán VVS KONR. 13.4. se s eskadrou zúčastnil podpory útoku 1. pěší divize ROA na Odře. 20.4. odletěl v sestavě letectva KONR z Mariánských lázní do Noern. 30.4. se vzdal v Langdorfu 12. sboru 3. americké armády. V září byl vydán z tábora v Cherbourgu sovětské repatriační komisi. 25.7.1946 byl zastřelen na příkaz Vojenského tribunálu MVO. Příkazem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 12.7.1950 byl zbaven všech vyznamenání a titulu Hrdina Sovětského svazu.

Andrej Dmitrijevič Archipov 

 Narodil se 13.3.1893 v Jaltě. 14.10.1914 byl vyřazen z vojenského učiliště v hodnosti podporučík a 13.1.1915 byl přidělen k 270. Gatčinskému pěšímu pluku. Od 14.1. byl velitelem 16. roty. 17.4. byl poslán na léčení do nemocnice a po uzdravení byl převelen k 151. Pětigorskému pěšímu pluku. Zúčastnil se První světové války, bojoval ve východním Prusku, Kovenské a Kurlandské gubernii. 22.7.1915 byl vyznamenán Řádem sv. Anny IV. stupně "Za chrabrost". V roce 1918 vstoupil do Dobrovolnické armády. Sloužil v 1. důstojnické divizi generála S.L. Markova, velel 3. pěšímu pluku. Zúčastnil se všech bojů markovců v letech 1918-1920. V listopadu 1920 byl z Krymu evakuován do Gallipoli, když byl v sestavě 1. důstojnického střeleckého pluku generálporučíka Markova. Poté žil v Paříži. Od roku 1924 byl členem ROVS. V červnu 1941se jako zástupce ROVS vydal na východní frontu. V letech 1942-43 velel rotě v dobrovolnickém praporu v boji s partyzány, byl raněn. Od června 1943 byl v Propagandistické škola ROA Dabendorf, velel 2. rotě, později praporu. V listopadu 1944 byl jmenován velitelem 1. granátnického pluku (1601. Grenadier Regiment) 1. pěší divize VS KONR generálmajora Buňačenka. V březnu 1945 přijel s divizí na Odru, do Fürstenwaldu. 13.4. se zúčastnil ofenzivní operace divize na Odře. 15.4. se začal se svým plukem v sestavě divize přesouvat do Čech. Archipov vystupoval proti účasti divize na Pražském povstání, ale podřídil se rozkazu. Po ústupu divize na Plzeň, byl pluk rozložen 10. – 11.5. v oblasti obce Lnáře mezi 90. pěší divizí 12. amerického sboru a 162. tankovou brigádou 25. sovětského tankového sboru. Než byl pluk vydán Sovětům, Archipov uprchnul. Po válce odjel do USA, kde zemřel 1.5.1979.

Alexej Ivanovič Babnickij

Narodil se v roce 1919 v Porchově. V roce 1937 nastoupil do Leningradského pěchotního učiliště. 4.9.1939 byl povýšen do hodnosti poručík a jmenován velitelem čety 701. střeleckého pluku. Zúčastni se sovětsko-finské války 1939-40. Za statečnost v boji byl vyznamenán Medailí Za odvahu v roce 1940. Jeho poslední zařazení v Rudé armádě bylo velitel čety 707. střeleckého pluku. Zajat byl na podzim 1941. Byl držen v zajateckém táboře u Smolenska. V létě 1942 po návštěvě důstojníků RNNA vstoupil do této jednotky a stal se velitelem čety. Koncem roku 1942 byl poslán na speciální kurz propagandistů do Zittenhorstu, kde vstoupil do NTSNP. V roce 1943 prodělal kurs v Propagandistické škole ROA Dabendorf. Zároveň sloužil ve varšavském Sonderstab P u 1. oddílu štábu Walli Abwehru. Po zrušení Sonderstabu v roce 1944 se stal v Dabendorfu velitelem čety a poté sloužil jako propagandista ROA v Dánsku. Od září 1944 se stal velitelem roty osobní stráže generála RОА А.А. Vlasova. V lednu 1945 dobrovolně vstoupil do protitankového oddílu VS KONR pod velením plukovníka I.K. Sacharova. 6.2. byl s oddílem převelen k Odře. 9. až 24.2. se zúčastnil 4 bojových operací oddílu. Za chrabrost v boji byl vyznamenán Železným křížem I. třídy. Začátkem března se vrátil k předchozí službě a byl povýšen do hodnosti poručíka VS KONR. Koncem dubna se nacházel v sestavě Jižní skupiny VS KONR generálmajora Truchina, ale americkému zajetí uprchnul. Spolu s adjutantem náčelníka štábu VS KONR poručíkem A.I. Romaškinem se skrýval u německého spisovatele E. Dvingera za pomoci jeho sekretáře V. von Disterlo. Násilným repatriacím se mu podařilo vyhnout, koncem 40. let žil v západním Německu. Jeho další osud není znám, ale podle S.B. Fröhlicha nevydržel deprese z nostalgie a vrátil se do SSSR. Další možností je sebevražda.

Sergej Kuzmič Buňačenko 

Narodil se 5.10.1902 ve vesnici Korovjakovka v Kurské gubernii. Národností byl Ukrajinec. Zúčastnil se občanské války, bojoval proti armádě UNR S.V. Petljury, Donské armádě generála Krasnova, VSJR generála Děnikina a Povstalecké armádě N.I. Machna, zúčastnil se potlačení bachmačského povstání ve střední Asii v letech 1924-31. Vládou Tádžické SSR byl vyznamenán odznakem Za bojové zásluhy. Byl členem KS od roku 1919, v Rudé armádě byl od dubna 1918, kdy byl zařazen do 1. ukrajinského pluku. Od srpna 1918 do června 1919 sloužil v 43. dobrovolnickém ukrajinském pluku. V červnu 1919 byl zařazen jako vojín do 365. střeleckého pluku 41. střelecké divize. V březnu 1920 byl odvelen na kurz nižších velitelů do Charkova, v srpne byl zařazen do Jihozápadního frontu. V říjnu byl jmenován velitelem čety 51. pěchotního kurzu nižších velitelů. V lednu 1921 se stal pomocníkem velitele roty v 78. pěchotním kurzu. Od listopadu 1921 do srpna 1923 byl posluchačem Vyšší vojenské školy v Kyjevě, po jejímž dokončení byl jmenován pomocníkem velitele roty v 8. krymském pluku v Kyjevě. V červnu 1924 byl převelen na stejný post v 9. turkestánském pluku. Od prosince 1925 do června 1926 byl pomocníkem velitele pluku, poté do října pomocníkem náčelníka plukovní školy. Od října 1926 do března 1930 byl velitelem roty, poté zástupcem velitele baterie v 3. turkestánském dělostřeleckém pluku. Poté se vrátil do svého pluku. Od října 1930 byl velitelem pluku, od prosince velel výcvikové rotě. V březnu 1931 se stal žákem plukovní školy a v květnu 1932 se stal posluchačem ve VAF. Po ukončení se stal náčelníkem štábu 78. samostatného pluku, ve kterém sloužil do května 1938. V květnu byl jmenován náčelníkem štábu 26. střeleckého pluku a o dva měsíce později pomocníkem náčelníka štábu 39. střeleckého sboru. V roce 1937 byl za kritiku kolektivizace vyloučen z VKP(b), později byl tento trest změněn na přísnou důtku. V roce 1938 se zúčastnil bojů s Japonci u jezera Chasan. 31.10. byl jmenován pomocníkem velitele 39. střelecké divize 1. OKDVA. 4.11.1938 byl jmenován do hodnosti plukovník. 11.2.1940 byl jmenován náčelníkem štábu 26. střeleckého sboru a 30.3.1942 velitelem 389. střelecké divize Zakavkazského frontu. V srpnu 1942 byla 389. střelecká divize zařazena do sestavy 9. armády Zakavkazského frontu a zaujala obranu na řece Těrek. Buňačenko dostal ze štábu armády rozkaz dobýt most na cestě Mozdok-Červlenoje, což splnil. Protože však ne všechny části Rudé armády přešly na sovětský břeh, byl Buňačenko odvolán z velení divize a souzen. 2.9. byl vojenským tribunálem Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu odsouzen k smrti zastřelením, ale 24.9. byl tento trest změněn na 10 nucených pracích, platný po skončení války. 10.10. byl Buňačenko jmenován velitelem 59. samostatné střelecké brigády. 16.12. byl 25 km západně od Ordžonikidze zajat průzkumnou skupinou 2. rumunské pěší divize. Po výslechu v rumunských a německých štábech byl dopraven do zajateckého tábora. Od ledna do června 1943 byl v táborech v oblasti Kerč, Džankov a Cherson. V táboře na Chersonu se seznámil s projevy generála А.А. Vlasova a 7.5.1943 projevil přání vstoupit do ROA, načež byl převeden do tábora v Letzenu a poté do Kirovogradu, do štábu generála Kajpera. Byl zařazen do důstojnické školy k přípravě kádrů východních dobrovolnických vojsk. Od září 1943 byl styčným důstojníkem ROA u 7. Armee v Le Mans, Francie. Začátkem dubna 1944 objížděl všechny dobrovolnické prapory na pobřeží, prověřoval jejich bojeschopnost. Po vylodění Spojenců 6.6. plnil příkazy štábu 7. Armee, sbíral a soustřeďoval zbytky rozbitých dobrovolnických praporů. 26.6. až 7.7. se v čele dvou východních praporů, soustředěných do pluku, úspěšně střetnul s anglo-americkými vojsky v oblasti Saint-Lo. Za to obdržel Železný kříž II. třídy. Do té doby již byl Buňačenko vyznamenán dvěma bronzovými a stříbrnou Medailí východních národů. 4.8. byl pozván do Dabendorfu a představen Vlasovovi. 10.11. byl jmenován velitelem 1. pěší divize VS KONR. Prováděl všechnu praktickou práci při organizaci, soustředění a vyzbrojení divize. 27.2.1945 byl povýšen do hodnosti generálmajor. 6.3. byl s divizí přesunut na východní frontu. 13.4. vydal příkaz 2. a 3. pluku k útoku na jednotky 33. sovětské armády 1. běloruského frontu u Erlendorfu na Odře. 14.4. na poradě vyšších důstojníků divize vydal rozkaz stáhnout se z fronty a přesunout se do Čech. 6.5. vydal Buňačenko svým jednotkám zaútočit na německou posádku v Praze. Historik A.V. Okorokový nenašel v žádných dokumentech zmínku, že by se vůdci českého povstání obrátili na divizi ROA se žádostí o pomoc. Česká rada, vedoucí povstání, prohlásila "že si nepřeje spolupracovat s přeběhlíky a německými spojenci". A v projevu ze 7.5.1945, který byl předán pražskému rozhlasu, se hovořilo, že čeští partyzáni na řadě míst bojují proti vlasovcům a mnoho z nich zajali. Sám Vlasov svůj souhlas na pomoc povstání nedal. Sám o tom při soudu prohlásil: "První divize, která se přesunula na území Československa se pod vlivem místních událostí dostala do střetu s Němci. V souvislosti s tím mne vyzval velitel Armee Gruppe Mitte polní maršál Schörner o objasnění těchto událostí. Prohlásil jsem, že zavedu pořádek. Ve chvíli mého příjezdu k divizi Německo kapitulovalo." Z toho důvodu a když zjistil, že Praha bude v sovětské okupační zóně, vydal Buňačenko 7.5. rozkaz divizi o odchodu z Prahy a přesunu na Plzeň, do americké okupační zóny. Po setkání s generálem Vlasovem a zjištění, že si velení 3. americké armády nepřeje jejich příchod do americké zóny, rozpustil 12.5. ve 12.00 divizi a sundal si hodnostní označení. Poté odjel se štábem do štábu 3. americké armády. 15.5. byl ve vesnici Dvorec (3 km od Nepomuka) předán s náčelníkem štábu divize podplukovníkem Nikolajevem a náčelníkem kontrarozvědky kapitánem Olchovnikem americkou hlídkou velení 25. sovětského tankového sboru. Poté byl převezen do Moskvy, odsouzen k trestu smrti a 1.8.1946 pověšen na dvoře Butyrské věznice.

Semen Trofimovič Byčkov 

Narodil se 15.5.1918 ve vsi Petrovka ve Voroněžské gubernii. Člen KS od roku 1943. V Rudé armádě byl od 16.1.1939. Byl žákem Borisoglebského leteckého učiliště. 5.11. byl zařazen jako pilot stíhačky I-16 ve 12. záložním leteckém pluku. 30.1.1940 byl povýšen do hodnosti podporučík, od 16.12. byl v 42. stíhacím pluku a poté v 287. stíhacím pluku. 25.3.1942 byl povýšen do hodnosti poručík a 20.7. jmenován zástupcem velitele eskadry. V roce 1942 byl za havárii odsouzen k 5 letům nucených prací, 1.10. byl rozsudek zrušen. 28.5.1943 byl povýšen do hodnosti kapitán a 2.9. jmenován Hrdinou Sovětského svazu. Také obdržel dva Rudé řády. Od roku 1943 byl zástupcem velitele 482. stíhacího pluku 322. stíhací divize. 10.12. byl sestřelen protiletadlovým dělostřelectvem nepřítele a raněný zajat. Byl umístěn v zajateckém táboře pro letce v Suvalkách. V roce 1944 v táboře Moritzfeld souhlasil se vstupem do ruské letecké skupiny Holters-Malcev. Přelétal letadla z výrobních závodů na letiště východní fronty a zúčastnil se akcí ruské eskadry proti partyzánům v oblasti Dvinska v březnu a červnu 1944. Po zrušení skupiny v září 1944 odjel do Chebu, kde se aktivně zúčastnil budování 1. leteckého pluku KONR. S nadporučíkem Antilevským a plukovníkem Malcevem navštěvoval také zajatecké tábory a východní dělníky a propagandistickými antisovětskými projevy. V prosinci 1944 byl v čele formování 5. stíhací eskadry plukovníka А.А. Kazakova, která se stala první eskadrou VVS KONR. 4.2.1945 byl generálem Vlasovem vyznamenán Bojovým řádem. 5.2. byl jmenován do hodnosti majora. 20.4. odjel s ostatními letci z Mariánských lázní do Noern a 30.4. se vzdal v Langsdorfu 12. sboru 3. americké armády. V září byl vydán z tábora v Cherbourgu sovětským představitelům. 24.8.1946 byl odsouzen Vojenským tribunálem MVO k smrti, zastřelen byl 4.11.1946.

Nikolaj Petrovič Nikolajev 

Narodil se v roce 1911 v Moskvě. Člen KS od roku 1932. 29.5.1932 byl zařazen do Leningradského vojenského učiliště. 5.11.1934 byl jmenován velitelem posluchačské čety 3. praporu učiliště. V roce 1936 byl povýšen do hodnosti poručík. V září 1937 se stal posluchačem VAF. V roce 1938 byl povýšen do hodnosti nadporučík. 15.1.1940 byl jmenován pomocníkem náčelníka štábu 140. střelecké divize. 17.4. se stal náčelníkem štábu 1. střeleckého pluku, 16.11. pomocníkem operačního náčelníka 12. armády. V roce 1940 byl povýšen do hodnosti kapitán. 10.8.1941 byl při pokusu o průlom z obklíčení v oblasti Umaň raněn do nohy a zajat. V září 1941 uprchnul z vojenské nemocnice a u Tuly chtěl přejít frontu. V oblasti Zubcon byl opět zajat. Byl uvězněn ve vjazemském a rževské táboře, počátkem roku 1942 v táboře č. 126 u Smolenska. V červnu souhlasil se skupinou zajatých důstojníků se vstupem do RNNA. Koncem července se stal velitelem jednoho z praporů RNNA. Po reformování RNNA na 700. východní dobrovolnický pluk byl jmenován velitelem praporu. Zúčastnil se bojů s partyzány v Bělorusku. V březnu 1943 byl vyznamenán Bronzovou medailí II. třídy "Za chrabrost" s meči, v září Stříbrnou medailí II. třídy za boj s partyzány pod Mogilevem. V říjnu byl s plukem převelen do Francie, kde byl po jeho rozformování jmenován velitelem 635. východního praporu. Počátkem roku 1944 byl zařazen do Důstojnické školy východních vojsk v Altdorfu v Pomořanech. Koncem listopadu byl zařazen do vojsk VS KONR a jmenován náčelníkem štábu 1. pěší divize VS KONR. V únoru 1945 byl vyznamenán Stříbrnou medailí I. třídy za práci při formování 1. divize. V témže měsíci byl povýšen do hodnosti podplukovník a vyznamenán Bronzovým křížem "Za zásluhy" s meči za pomoc při stavbě štábu a rozvědky divize. 6.3. byl přesunut s divizí na odru a zúčastnil se operací proti sovětským jednotkám. 6. – 7.5.1945 se zúčastnil bojů proti Němcům v Praze. Byl s divizí do jejího rozpuštění 12.5. V ten den odjel s Buňačenkem do Lnářů. 15.5. byl ve Dvorcích předán Američany důstojníkům sovětského 25. tankového sboru spolu s Buňačenkem a kapitánem Olchovikem a pot odvezen do Moskvy. 24.11.1945 byl odsouzen k zastřelení, 11.12.1945 byl zastřelen.

Igor Konstantinovič Sacharov 

Narodil se 7.8.1912 v Saratově v rodině důstojníka K.V. Sacharova, který byl během občanské války generálporučíkem v Kolčakově armádě. V roce 1923 odjel s matkou, bratrem a sestrou k otci do Berlína. V první polovině 30. let sloužil jako důstojník v armádách Argentiny, Uruguaye a Číny. V roce 1937 vstoupil ve Španělsku do Ruské fašistické strany K.V. Rodzajevského. Zúčastnil se občanské války ve Španělsku v letech 1936-39 na straně nacionalistů generála Franca, byl členem falangy. Za bojové zásluhy dostal mnoho vyznamenání a řádů. V letech 1940-42 byl v Berlíně. V letech druhé světové války sloužil v jednotkách SD a Wehrmacht. Počátkem března 1942 přijal žádost spolupracovníka Abwehru S.N. Ivanova zúčastnit se formování ruské jednotky z vojenských zajatců pod záštitou Abwehru ve frontové oblasti Armee Gruppe Mitte v oblasti Smolenska. Během března odjel ve společnosti skupiny S.N. Ivanova do Smolenska, kde se setkal s náčelníkem kontrarozvědky Armee Gruppe Mitte podplukovníkem H. von Seeburgem. Od konce března byl zástupcem ruského náčelníka Abwehrgruppe 203 Ivanova v Osintorfu u Smolenska (u RNNA). V květnu navštívil s Ivanovem zajatecký tábor Stalag XIII-A v Lukkenwaldu u Berlína, kde byl vězněn velitel 19. armády Západního frontu generálporučík M.F. Lukin, s cílem přesvědčit Lukina, aby převzal velení RNNA. Koncem května fakticky vele operativní skupině RNNA (300 mužů) v boji proti u Dorogobužky obklíčenému 1. gardovému jezdeckému sboru generálmajora P.A. Bělova. V souvislosti s odstraněním podplukovníka von Seeburga a změněným přístupem k RNNA velitele Armee Gruppe Mitte polního maršála G. von Kluge odjel v září do Berlína. Koncem března 1943 v souvislosti se spoluprací Ivanova s SD odjel s velkou skupinou emigrantů do stanice Hlubokoje u Polocka k ruské brigádě SD podplukovníka V.V. Gila. Od dubna byl zástupcem velitele Gardového praporu ROA S.N. Ivanova (fakticky jím byl plukovník K.G. Kromiadi), na jehož základě byla vytvořena Gardová brigáda ROA ve Stremutce u Pskova. V červnu se s praporem zúčastnil tří protipartyzánských operací. Začátkem července odjel do Berlína, kde se stal adjutantem generálporučíka A.A. Vlasova. V lednu 1945 zformoval na Himmlerův rozkaz samostatný protitankový oddíl z příslušníků praporu ochrany KONR, junkerské roty a dobrovolníků ze žáků Dabendorfské školy. Do 24.2. se oddíl zúčastnil bojů na Odře. 8 členů oddílů (mezi nimi Sacharov) obdrželo Železný kříž I. třídy, 24 Železný kříž II. třídy, ostatní Stříbrné a Bronzové medaile východních národů. 24.2.1945 byl oddíl v Dahlemu rozformován a důstojníci přesunuti počátkem března k 1604. pěšímu pluku. 24.2. převzal Sacharov velení nad 2 prapory 714. východního pěšího pluku v sestavě 599. ruské brigády v Dánsku a poté byla přesunuta do Brigade Klossek v 3. Panzerarmee. 10.3. zaujal s plukem obranu v druhé linii v pohoří Harz. Během aktivní obrany zajali 5.4. několik zajatců. 9.4. byl s plukem přesunut do Franfurktu na Odře a 16.4. se připojil k 1. pěší divizi VS KONR jako 4. pěší pluk divize. Po přesunu do Čech přišel pluk 4.5. do Suchomast. 5.5. postupoval se svým plukem na Prahu na levém křídle divize po silnici Beroun-Praha, za 3. pěším plukem podplukovníka G.P. Alexandrova. Bojů v Praze s Němci se nezúčastnil. 9.5. začal s plukem ustupovat na Plzeň. Po příkazu Buňačenka o rozpuštění divize uprchnul za demarkační linii na americké území a unikl u násilné repatriaci v květnu až srpnu 1945. V letech 1945-46 vedl ve francouzské okupační zóně skupinu mladých vlasovských důstojníků, kteří se snažili zachránit co nejvíce sovětských občanů před repatriací. Počátkem 50. let odjel do Austrálie, kde v roce 1977 zahynul při nehodě.

Michail Vasiljevič Tarnovskij

Narodil se v roce 1907 v Carském selu v rodině důstojníka. 14.11.1920 byl s rodinou evakuován z Krymu. V letech 1921-22 žil ve Francii, od roku 1922 v Československu. Od roku 1932 byl československým občanem. V srpnu 1941 vstoupil do služeb německé propagandy. Byl redaktorem radiostanice "Viněta", kde vedl antisovětskou propagandu. Po publikování otevřeného dopisu generálporučíka A.A. Vlasova na jaře 1943, projevil v květnu přání vstoupit do ROA. Od konce května byl v Gardovém úderném praporu formující se samostatné brigády ROA u Pskova. Nejdříve byl v záložní důstojnické rotě. Poté byl velitelem čety a zástupcem velitele roty v hodnosti poručík. V září byl převeden do výzvědného oddělení Ost v OKL a v říjnu zahájil formování 1. letecké východní eskadry v Moritzfeldu, jejímiž příslušníky byli letci ze zajateckých táborů. V říjnu byl povýšen do hodnosti kapitán. 3.12. dokončil formování eskadry, jejímž byl velitelem a byl zařazen do Nachtkampfgruppe Ostland u štábu 1. Luftflotte. Od prosince 1943 do března 1944 bojoval proti partyzánům v oblasti Dvinska, v březnu byl převelen s eskadrou do  oblasti Lidy, kde byl podřízen 6. Luftflotte. Od prosince 1943 do června 1944 vykonal 36 vzletů proti partyzánským táborům. Byl vyznamenán dvěma Medailemi východních národů a Odznakem za boj s partyzány. V červnu 1944 byl propuštěn z velení a odeslán do Čech, kde byl do 20.7. Koncem července byl ve štábu cizineckých kádrů Luftwaffe v Moritzfeldu. V druhé polovině srpna zformoval novou eskadru s 9 stroji U-2, která byla základem 1. leteckého pluku VVS KONR na podzim 1944. Od listopadu se aktivně zúčastnil budování 1. leteckého pluku VVS KONR. V prosinci se stal důstojníkem rozvědky u štábu VVS KONR v Karlových Varech. V lednu 1945 byl jmenován velitelem 5. výcvikové eskadry v sestavě: 2 Ме-109, 2 Ju-88, 2 Fi-156, 2 U-2, 1 He-111 a 1 Dо-17. Koncem března zahájil výstavbu 4. dopravní eskadry se 2 Ju-52, která měla provádět výsadky v týlu nepřítele. 20.4. se s většinou VVS KONR vydal z Mariánských lázní na jih. Byl povýšen do hodnosti major. 30.4. se vzdal v sestavě VVS KONR 12. sboru 3. americké armády. Se skupinou důstojníků v počtu 200 mužů byl umístěn v zajateckém táboře Cherbourg. Jako československý občan násilné repatriaci nepodléhal, ale projevil přání následovat osud svých podřízených a 21.8. byl v Halle předán sovětským představitelům. Vojenským tribunálem byl 26.12. odsouzen k smrti a 18.1.1946 zastřelen v Postupimi.