Ukrajinci v německé armádě a organizacích

 SA

V 30. letech se zdokonalila spolupráce mezi OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) a německými reprezentanty NS hnutí. OUN reprezentoval v Německu Rico (Rihard) Jary, který byl přítelem Alfreda Rosenberga a tím se dostal k vyšším nacistickým hodnostářům a dokonce se setkal s Hitlerem. Díky své obratné diplomacii získal Jary státní podporu pro OUN  a vojenský výcvik pro členy mládežnické organizace. V roce 1933 Jary podepsal kontrakt s Ernstem Rohmem, na jehož základě byl přijat větší počet mladých Ukrajinců do SA.  Ernst Rohm sám byl velký příznivce ukrajinské věci. S ukrajinským hnutím za nezávislost se seznámil dokonce již před svým vstupem do NSDAP. Podporoval hnutí jak jen to bylo možné a osobně dodával výbušniny UVO (Ukrajinská vojenská organizace) přes ukrajinské studenty v Mnichově v letech 1922 - 23. Proto rád přijal Ukrajince do SA. Zde se naučili potřebné vojenské dovednosti, které využili v budoucnu. Štáb byl pravděpodobně umístěn v Jaryho OUN rezidenci u Glocknitz v Rakousku. Mnoho Ukrajinců z Reichsdeutche a Volkdeutche také vstoupilo do SA. V období paktu Ribbentrop- Molotov Němci, kteří nechtěli být v sovětské zóně, byli přijati do Německa. Mezi nimi bylo také mnoho Ukrajinců, kteří dostali status Reichdeutche nebo Volksdeutche a unikli tak komunistické perzekuci. Po zformování Generálního Gouvernmentu se mohli vrátit do Haliče, kde jich mnoho vstoupilo do místních SA.

 Kriegsmarine

Oproti německé armádě, kde byly celé divize cizích dobrovolníků, počet cizích dobrovolníků v námořnictvu nikdy nepřekročil 10.000. Cizí dobrovolníci zformovali malé jednotky a měli stejný status jako námořníci nebo vstoupili do německých jednotek nebo měli status civilistů a byli příslušníky Pomocného personálu ozbrojených sil (Wehrmachtgefolge). Ukrajinci v námořnictvu byli dvojího druhu:
1. Bývalí členové ukrajinského námořnictva z roku 1918, kteří zůstali v Haliči a Haličané sloužící v polském námořnictvu sloužili na Baltu a v Atlantiku. 
2. Ukrajinští váleční zajatci ze sovětského námořnictva sloužili hlavně v Černém moři. Navíc byla zformována pobřežní dělostřelecká baterie v severní Francii. 
Národní štíty a kokardy byly představeny v roce 1944. Uniformy, hodnosti a insignie byly stejné jako u německého námořnictva. Pomocné síly nosili uniformy bez národních znaků, na rukávu nosili žlutý pásek "Deutche Wehrmacht". Teoreticky mohli všichni evropští dobrovolníci dosáhnout hodnosti Admiral, což se přirozeně nikdy nestalo. Pomocné síly mohli být povýšeny do hodnosti Obergefreiter a výjimečně do hodnosti Maat. Tlumočníci nosili černé pásky s bílým nápisem "Sprachmitter". 19.7.1944 rozkaz č.83 požadoval po německých vojácích, aby zdravili cizinecké důstojníky stejně jako německé a požadoval "vzájemný přátelský pozdrav" mezi Němci a cizinci. 11.8.1944 rozkaz č. 109 zakazoval termíny "cizinecký" (auslandische) nebo "germánský" (Germanische) dobrovolník a povoloval jen termín "evropský" (europaische) dobrovolník v námořních publikacích. Národní znak pro haličské dobrovolníky byl podobný odznaku mládeže SS – modrý se žlutým lvem. Dobrovolníci ze zbytku Ukrajiny v souladu s rozkazem č. 508 měli nosit podobný znak jako Ukrajinská osvobozenecká armáda – modro-žlutý štít s bílým trojzubcem Sv. Volodymira. Na kokardách byl zlatý lev v modrém oválu pro Haličany a modro-žlutá pro Ukrajince, pro důstojníky žluté lemování oválu.

 Tankové jednotky

Je nemožné odhadnout přesný počet Ukrajinců, sloužících u tankových jednotek. Většina z nich používala ukořistěné sovětské tanky. Někteří rekruti byli studenti, zejména ti, kteří studovali v Německu a hovořili německy. Byli zde v různých úlohách, od tankových opravářů až po vyšší hodnosti v tankové armádě. Někdy byly tanky s ukrajinskou posádkou posláni jako morální podpora ukrajinským jednotkám Waffen SS a Wehrmacht. Když byla 14. Grenadier Division SS Galicia v Rakousku, navštívil jí SS-Unterstumführer Olesnycky, který zde uspořádal instruktáž o vedení moderního tankového boje a nových typech tanků. Mimo německou armádu bylo několik ukrajinských tankových posádek u Brigade Kaminsky. Major Kostenko byl zodpovědný za obrněné jednotky KONR, složené z tanků T-43 a Hetzerů. Jedním z nejznámějších Ukrajinců v této části armády byl Obersturmführer  Roman Klymkevyč. Ve věku 20 let dobrovolně vstoupil k tankovým jednotkám, když studoval ve Vídni v 12.1940. S tankovými armádami bojoval na Ukrajině u Kyjeva a Černigova a později v Bělorusku. V letech 1943-44 byla jeho jednotka přesunuta do Jugoslávie, kde bojoval proti Titovým partyzánům. V létě 1944 byl přesunut do jižní Francie, kde byl zraněn a zajat Spojenci a umístěn v zajateckém táboře do roku 1946. Během své služby byl Obersturmführer Roman Klymkevyč vyznamenán Železným křížem II. třídy, Křížem za zásluhy s meči, Medailí za zimní tažení a Medailí za zranění.

 Luftwaffe

Ačkoliv Ukrajinci většinou sloužili u pěchoty, několik jich sloužilo i u Luftwaffe. Mládež z Haliče a Ukrajiny již sloužila u Luftwaffe jako pomocníci u Flaku. Kdo ukončil výcvik u Flaku a dosáhl 20 let, byl převelen do letecké školy Luftwaffe. Další zůstali na letištích jako mechanici u pozemní služby. Původní piloti z Ukrajinské haličské armády a ti, kdo sloužili v polském letectvu, vstoupili do eskader Luftwaffe. Počet ukrajinských pilotů se zvýšil o zajatce z Rudé armády. Na seznamu es Luftwaffe můžeme najít Ukrajince jako je Syško, Kyjvskyj, Pjančyk. Kyjvskyj dostal hodnost Major a byl velitelem letky. Ukrajinská osvobozenecká armáda (UVV) poskytovala personál Luftwaffe, piloty a pozemní jednotky. Později byli zařazení do polních divizí Luftwaffe. Ukrajinští dobrovolníci nosili znak UVV. Ukrajinští piloti byli také v leteckých silách KONR (Komitet Oborony Narodov Rosii). Výbor byl vytvořen pro sjednocení všech bývalých sovětských národů, ale nikdy se nestal vedoucí silou. Měl malé vlastní letectvo složené z bombardovací, stíhací a průzkumné eskadry, vybavených kořistnými sovětskými a zastaralými německými modely. 20 ukrajinských pilotů také podepsalo petici polnímu maršálovi Goringovi za vytvoření ukrajinské stíhací eskadry, ale není známé, jak to dopadlo.

 Ukrajinské roty a Hiwis

Ukrajinské roty Hiwi (Hilsfwillige) byly vytvořeny ve střední Ukrajině brzy po německém napadení SSSR v roce 1941. Roty se brzy rozrostly na prapory a jejich formace byly podobné Ost batallionům, s výjimkou názvu "Ukrainian" místo "Ost". Některé roty byly organizovány u německé armády a plnily policejní, průzkumné a stavební úkoly. V počátečním stádiu války dostali Hiwis zpět své staré sovětské uniformy a nosili rukávový pásek s nápisem "In Dienst von Deutsche Wehrmacht". Někteří nosili Mazepynky – tradiční ukrajinské čepice, podobné Bergmütze. Později byly roty vybaveny německými uniformami s modro-žlutým štítem. Celkový počet dobrovolníků v těchto jednotkách byl 250.000 mužů. V roce 1943 byla v německé armádě následující ukrajinské jednotky:

1. Panzer Armee
- 235 Bau Kompanie

6. Armee
- 112 Bau Battalion.

17. Armee
- Nachschub Kompanies Btl 562
-   97 Bau Kompanie
-  101 Bau Kompanie
-  112 Bau Battalion
-  131 Bau Battalion
-  221 Bau Battalion
-   Kraftfahr Avt 662 (motorizovaný dopravní oddíl)
-   571 Sicherungs Battalion. 

Armee Abteilung Kempf
- 248 Bau Kompanie.

Vojenské velitelství Krym
- 64 Baupionier Battalion.
- 666 Kraftfahr Avt.

Do konce války byla většina těchto rot zařazena do Ukrajinské osvobozenecké armády, ale některé zůstaly u německých jednotek.

 Einsatzgruppe

Hlavním úkolem Einsatzgruppen bylo udržovat pořádek v týlu fronty. Proto byly vyhledávány a likvidovány nechtěné elementy jako komunisté, cikáni, židé a další. Pro válku na Východě byly vytvořeny 4 skupiny: A – Pobaltí, B – Bělorusko, C – Kyjev, D – jižní Ukrajina. V každém z těchto regionů do nich vstoupili civilisté, ne ze sympatií pro Němce, ale z nenávisti ke komunismu. Každá Einsatzgruppe se skládala z 1.000 mužů, z nichž asi 200 bylo vždy z místní policie. Dalších 150 byli řidiči nákladních aut nebo mechanici a překladatelé. Zbytek skupiny byl složen z různých jednotek Gestapa a SS. Nejhoršími skutky Einsatzgruppen na Ukrajině byla likvidace židů ve Lvově a v Kyjevě.

 RAD, USB

RAD (Reichsarbeitsdienst) byla polovojenská organizace, která rekrutovala mládež ve věku 18 - 25 let pro práci v Říši. Mimo práce prováděla RAD také excelentní fyzický výcvik, bourání sociálních rozdílů a vytváření kamarádství. Dle německého příkladu byly tyto organizace vytvořeny také v Maďarsku a Chorvatsku. Ukrajinská sekce RAD  - Ukrainska Slyzhba Bat'kivschyny (USB, Ukrainischer Heimatdienst) byla vytvořena v září 1941. Hlavním úkolem USB byla stavba a opravy silnic, vysoušení močálů, setí obilí a pomoc rolníkům. Práce v USB byla dobrovolná. Členové nosili uniformy RAD, dostávali jídlo, lékařskou péči a 50 zlotých na den. Pracovníci byli rozděleni do skupin po 150 lidech, kterým velel německý instruktor s místním zástupcem, vybraným z dobrovolníků. Po práci se mládež účastnila různých fyzických her, sportu a kulturních aktivit. Po 7-mi měsíční službě byl dobrovolník vyznamenán diplomem, který mu zajišťoval práci, kterou si vybral. Kromě služby v USB, mnoho Ukrajinců si vybralo službu v Německu a vstoupilo do RAD zde.

 Ukrajinci v jednotkách německých spojenců

Ukrajinský Ustaša legion

Ukrajinci žili v Jugoslávii od 18. století. Velké společenství žilo v Chorvatsku, přestože Chorvatsko bylo katolickým státem. V roce 1942 Ukrajinci zformovali vlastní jednotku pod názvem "1 sat Ukrajinaka Legionara" – 1. rota ukrajinských legionářů, která se stala součástí Chorvatské obranné armády a později Ustasa Voinka – Ustaši. Legion sdružoval zejména členy Ukrajinské fašistické strany (UFP), které podporoval Mussolini a ukrajinské emigranty, kteří přišli do Chorvatska po obsazení Ukrajinské republiky bolševiky v roce 1920. Legionáři nosili regulérní armádní uniformy – podobné německým s bílým štítem, ve kterém byl černý trojzubec. Legion chránil ukrajinské rodiny před komunistickými partyzány a pomáhal armádě při ostraze hranic. Většina jeho členů byla popravena Titovými partyzány po válce.

 Chorvatský námořní legion

Chorvatský námořní legion (Hrvatska Pomorska Legija) byl zformován 2.6.1941 na rozkaz Poglavnika Ante Paveliče, který potřeboval dobrovolníky k boji na východní frontě. Legion velel kapitán Stěpan Rumenovič a skládal se z 23 důstojníků, 100 poddůstojníků a 220 námořníků. Legion byl vybaven čluny a ukořistěnými rybářskými loděmi a prováděl odminovací operace. Legion působil v Černém moři, na pobřeží Ukrajiny a tak se samozřejmě dostal do kontaktu s místním obyvatelstvem. Díky korektním vztahům byl místními obyvateli podporován ve svém umístění ve městě Geničevsk (jedna ulice byla pojmenována Hrvatska). Velitel Legionu chtěl proto naverbovat jako posilu ukrajinské dobrovolníky. Mnoho bývalých námořníků a rybářů vstoupilo do Legionu a jednotka posílila na 1.000 mužů, 60% tvořili nyní Ukrajinci. Legion bojoval se sovětskou přesilou a ukázal se být spolehlivou jednotkou. Díky námořníkům Legionu byl zachráněn velitel 11. Armee Erich von Manstein, když na jeho loď zaútočila letadla. Ukrajinci v Legionu bojovali dobře a mnozí se proslavili. Velitel Edgar Andzheli napsal, že "ukrajinští dobrovolníci v Azovském moři prokázali velkou odvahu a excelentní znalosti. Koncem roku 1942 Legion předal své lodě a vrátil se do Chorvatska k přeskupení. V 10.1943 byl Legion přesunut do Terstu, kde jeho námořníci sloužili na německých lodích.

 Ukrajinci v ruských formacích

Jak začala být německá armáda porážena Sověty, začaly být z populace Ruska formovány různé vojenské jednotky. Ačkoliv Hitler odmítal ruské dobrovolníky v německé armádě, pro špatný stav na frontě souhlasil s používáním Hiwis (Hilsfwillige) pro pomocné úkoly a ostrahu. Původně nosili německé uniformy, označení a byli vyznamenáváni německými řády. Síla těchto formací rostla a byly z nich zformovány prapory a divize. Lidé do nich vstupovali, protože chtěli uniknout smrti v zajateckých táborech a z politických důvodů, kdy chtěli bojovat proti bolševismu. Velký počet Ukrajinců skončil v těchto jednotkách. Byli v každé ruské formaci bojující na německé straně ve všech pozicích, od generálů až po pěšáky. Zde uvádíme jen Ukrajince ve vyšších hodnostech:

Ruská osvobozenecká armáda
Štáb ROA:
Plukovník princ Bojarsky (potomek slavného ukrajinského velkostatkáře)
Spojovací náčelník - major G. Kremenecky
Náčelník podsekce náborové sekce - major G. Svyrydenko
Velitel 2. podsekce vojenské školy - plukovník A. Denysenko
Velitel 3. podsekce (jezdectvo) - nadporučík N. Vašenko
Inspektor propagandy dobrovolníků – kapitán A. Sopčenko
Administrativní sekce – kapitán P. Šyškevyč
Velitel důstojnického praporu - M. Golenko
Komunikace - M. Tomaševsky
Průzkumný štáb – poručíci J. Marčenko, S. Prončenko, J. Sytnyk.
1. divize ROA:
Velitel divize - generálmajor S. Buňačenko
1. adjutant - plukovník Rudenko
Náčelník podpůrných jednotek - plukovník Gerasymčuk
Náčelník propagandy - major S. Boženko
Náčelník průzkumu - major Kostenko.
Důstojník spojařů - poručík Redko
Divizní superintendant – kapitán Palamrčuk
2. divize ROA:
Štáb - nadporučík Bogun.

KONR (Výbor národů Ruska)
Ozbrojené síly:

Generálmajor D. Zakutnyj, generálové F. Golovko, V. Lukjanenko, plukovníci Bondarenko, Lukjanenko, major J. Muzyčenko, kapitán V. Grečko, profesor Vasylakyi
Letecké síly:
1. adjutant  - plukovník Pljušev-Vlasenko
Důstojník speciálních jednotek - major B. Klymovyč
Náčelník kádrů - kapitán Naumenko
Náčelník zdravotnictví - nadporuík Levytsky.
poručík A. Skobčenko

Ruský balkánský sbor:
Štáb - generálmajor Kyryjenko   
Velitelé brigád - generálmajor I. Kipryjenko, generál D. Dracenko
1. pluk - poručík Bojko, nadporučík Duzmenko, doktor Plišenko
velitel 2. praporu - generálmajor Zborovsky
4. pluk – poddůstojník Derevianko
5. pluk - doktor Bandurko
10. pluk - poručík Dončenko
Velitel 8. kozácké roty - plukovník Golovko
Velitel 9. roty - plukovník Nesterenko
Velitel 10. roty 2. pluku – podplukovník Pašenko.
Velitel 12. roty 2. pluku - plukovník P. Buzun
Velitel 6. roty 4. pluku - Bondarenko
Velitel 10. roty 5. pluku – poručík Bondarenko
Velitel 11. roty – nadporučík Myrošněčenko
Spojaři – poddůstojníci Avdijenko, Kuzmenko
Velitel praporu - generál Zinkevyč
Plukovníci Pašenko, Rudko, kapitán Jačuk, poručíci Čupryna, Goženko, Klymčuk, Kravčenko, Mišenko, Nazarenko, Prokopenko, Pustovojtenko, Tymčenko, Fomenko, poddůstojníci S. Bucko, Neremjuk, Vučkovyč, Palagniuk (EK 2), důstojníci Dončuk, Panasienko, Rodzianko, Tanasijčuk, Černyčenko, Ševčenko, Semčuk
"Varjag" pluk – poručík S. Hmel'nycky
"Mitte"  Batallion – velitel N. Janenko

 Málo známá fakta:

Při výcviku v Gdaňsku kadeti z SS Galicia byli na prohlídce ponorkové základny a zúčastnili se hlídkových plaveb.
Během bitvy u Brody měli vojáci SS Galicia jen jeden kamuflážní oblek.
Během bitvy byli někteří ranění převáženi na tancích, protože Rusové ostřelovali auta Červeného kříže. Jednotka Tigerů byla řízena estonskými dobrovolníky, kteří kryli průlom, ačkoliv se sami obětovali.
                                                                 Během umístění na Slovensku byla k divizi přidělena skupina junkerů rumunských Volksdeutche.
Ukrajinští důstojníci studující v jižní Francii se setkali s Rommelem, který se zajímal o jejich jednotku.  V jedné chvíli měla být divize přestavěna na 10. Falschirmjaeger Division.
Oba Legiony  - Nachtigal a Roland, byly částí praporu Brandenburg a bojovaly s ním na střední Ukrajině. 
Jeden z členů DUN Legion, Vlodko M., se stal později členem komanda Otto Skorzenyho při záchraně Bennita Mussoliniho. 
2. divize UNA spolu s německými jednotkami bránila Prahu před Vlasovovými jednotkami, když se obrátily proti nim.
600 Ukrajinců z 30. Divsion SS uniklo repatriaci do SSSR a vstoupilo do Francouzské cizinecké legie a sloužili v Guiney.
Velký počet ukrajinských sester sloužil u 1. SS Panzer Korps (SS Feld Hospital 105) a dalších divizí SS.
Vojáci z 12. SS Division Hitlerjugend chránili skupinu sester před repatriací Spojenci do SSSR.