Ruští dobrovolníci ve Wehrmacht

Není známo, kdy přesně vznikla první jednotka dobrovolníků ze SSSR. Jejich začátky byly drženy ve velké tajnosti, protože Hitler kategoricky zakázal jakoukoliv formu účasti sovětských občanů na válce proti Rusku. Ale potřeby armády na východní frontě a nadšení projevované stovkami zajatých a přeběhlých důstojníků a tisíci sovětských vojáků a místních občanů přinutilo německé velitele akceptovat služby dobrovolníků v boji proti sovětskému režimu navzdory jasným rozkazům OKW. Když se existence mnoha formací východních dobrovolníků stala známou, byl Hitler nepříjemně překvapen. Vojenská situace Říše však ho donutila schválit tento stav. Vytvoření formací východních dobrovolníků chráněno – tajně, samozřejmě – sekcí "Fremde Heere Ost" Abwehru, důstojníci této sekce viděli důležitost protisovětské ruské armády bojující na německé straně pro úspěšné ukončení války. Tato idea byla také plně podporována propagandistickou sekcí OKW, "Wehrmacht Propaganda IV" nebo-li WPrIV, která vysílala propagandu na obou stranách východní fronty a měla pod kontrolou speciální tábory pro vybrané zajatce, cvičené pro aktivní propagandu v psychologické válce proti sovětskému Rusku. Mnoho německých generálů také podporovalo organizaci dobrovolnických formací, ale dlouhou dobu bez úspěchu. Na podzim 1941 poslal Feld Marschall von Bock do Hitlerova štábu detailní projekt pro organizaci Osvobozenecké armády z 200.000 ruských dobrovolníků a zformování místní vlády ve Smolensku, byl vrácen v 11.1941 s poznámkou "tyto myšlenky nemohou být projednány s Führerem" a "politika není prací velitelů Armee Gruppe". Feld Marschall Keitel, který tyto poznámky psal, samozřejmě neukázal projekt Hitlerovi. Předchůdcem dobrovolnických formací byly dobrovolné pomocné služby, které měly polovojenský charakter a začaly na podzim 1941 u německých velitelství na frontě. Z jejich vlastní iniciativy byly zorganizovány pomocné jednotky různých služeb, složené ze sovětských dezertérů, zajatců a dobrovolníků z místní populace. Tito tzv. "Hilfswillige" nebo "Hiwi" byli zaměstnáni jako strážní, řidiči, skladníci, atd. Experiment předčil všechna očekávání. Na jaře 1942 jich bylo již 200.000 v týlu německých armád a do konce stejného roku 1.000.000. Dalším krokem německých velitelů na východě za zády Hitlera byla organizace dobrovolnických vojenských jednotek, "Osttruppen", nosících německé uniformy a určené ke stráži cest, bojujících se sovětskými partyzány a někdy dokonce držících méně důležité sektory fronty. Tyto jednotky byly většinou v síle praporu. V roce 1942 měla Armee Gruppe Mitte již 6 takových praporů. Jednou z prvních ruských dobrovolnických formací byla RONA – Ruská národní osvobozenecká armáda – zorganizovaná v zimě 1941-1942 pod vedením sovětského kapitána jménem Kaminski, který byl povýšen Němci do hodnosti Generalmajor. Jeho armáda, která nikdy nedosáhla síly divize, bojovala nejdříve proti sovětským partyzánům a poté na frontě. V létě 1944, po velkých ztrátách, byla RONA stažena z východního Pruska, kde ji Himmler převzal od Wehrmacht a reorganizoval jako SS-Brigade. Kaminskiho brigáda získala nejhorší možnou reputaci i mezi Rusy z jiných formací. Hlavním důvodem byla účast této brigády na potlačení varšavského povstání v roce 1944. Jen známá SS Dirlewanger Brigade, složená z z německých kriminálníků a vězňů koncentračních táborů, s ní mohla soutěžit. Po Varšavském povstání byl Kaminski zastřelen na rozkaz svého ochránce Himmlera a zbytky brigády zařazeny do Vlasovovy armády. Ve stejnou dobu jako RONA byla organizována v Bělorusku Gil-Rodionova Družina a u Smolenska na konci roku 1941, Ruská národní lidová armáda, RNNA. První, formace SS, byla rozpuštěna v roce 1943, druhá, známá jako Bojarskiho brigáda a součást Wehrmacht, potkal stejný konec v roce 1943. Kromě těchto formací byl zformován velký počet dobrovolnických praporů, rot a eskader. První měly neoficiální status, ale později byly pojmenovány. Většina z nich, složená z ruských dobrovolníků, byla začleněna do Ruské osvobozenecké armády, ROA, což nebyla armáda v pravém smyslu slova, ale název všech ruských formací, které uznávaly jako svého vůdce generála Vlasova. V lepších podmínkách byly tzv. "Ostlegionen", vytvořené dle Rosenbergovy koncepce z neruských dobrovolníků. 30.12.1941 vydalo OKW tajné memorandum s rozkazem k vytvoření Turkestánského Legionu z dobrovolníků následujících národností: Turkmeni, Uzbekové, Kazaši, Kirgizové, Karakalpaci a Tádžikové. Druhý byl Kavkazsko-muslimský Legion z Azerbajdžánců, Dagestánců, Ingušů, Lezginů a Čečenců. Třetí byl Gruzínský Legion a čtvrtý Arménský Legion. Ostlegiony měly od začátku své národní výbory. Legion nebyl taktickou formací, ale výcvikovým centrem, kde byly organizovány národní jednotky, většinou prapory. Největší jednotkou byla 162. Turkmenská Infanterie Division, složená z Němců, Turkmenů a Azerbajdžánců, která byla dle svých velitelů stejně dobrá jako normální německá divize. Podle svědectví kavkazských vůdců, počet Kavkazanů bojujících na německé straně byl 102.300. Němečtí velitelé měli velké sympatie pro kozáky, ačkoliv nesouhlasili s jejich politickými ambicemi na vybudování vlastního státu, Kazakie. Jejich statečnost, obecně známá nenávist k Sovětům a jejich boje proti sovětským partyzánům přinášeli dobrý výsledek. V roce 1942 existovaly kozácké jezdecké formace v Mohylevu pod vedením sovětského majora Kononova, který přešel k Němcům při první příležitosti s velkou částí svého pluku a sloužil při ochraně komunikací proti sovětským partyzánům. Když se v létě 1942 fronta dostala na Kavkaz a k Volze, německé armády zabraly území obývané kozáky. Během občanské války v Rusku 1917-1920 bylo zformováno šest republik: Kozáci na Donu, Kubáni, Těreku, Orenburgu, Uralu a Astracháni. Republiky byly likvidovány bolševiky s extrémní krutostí. Kozáci proto vítali Němce jako osvoboditele. Lidé z měst a vesbic vítali Němce květinami a pozdravy, zpívali své národní písně. Kozácké formace Rudé armády přecházely k Němcům, byly formovány nové, v tradičních uniformách a vyzbrojené šavlemi, puškami, noži a pistolemi, které byly léta ukryty. Jeden z nejstarších a nejznámějších atamanů, Kulakov, který byl od roku 1919 považován za mrtvého, vystoupil z úkrytu a shromáždil stovky kozáků k triumfální jízdě do Poltavy. Tisíce kozáků ze zajateckých táborů nabídli své služby proti Sovětům. Dokonce zbytky národa Kalmyků, který měl 60 – 80.000 lidí, zformoval a vybavil 16 jezdeckých eskader, které bez milosti čistili stepi od zbývajících sovětských jednotek. Generál Köstring, který znal dobře Rusko a v 8.1942 se stal guvernérem Kavkazu, si myslel že sní nebo sleduje velký historický film. Taková byla kozácká pomsta za roky teroru NKVD. Nábor kozáků k boji proti Sovětům byl zaštítěn Kozáckým národním osvobozeneckým hnutím, které chtělo postavit nezávislý kozácký stát. V létě 1943 byla zformována 1. kozácká divize pod velením generála von Pannwitze. Měla šest jezdeckých pluků. Krátce poté byla divize rozšířena na XV. SS Kossaken Kavallerie Korps, který měl 50.000 mužů. Byly zformovány další dvě kozácké brigády a 12 kozáckých záložních pluků a řada dalších menších jednotek připojených k německým formacím. Celkové měly kozácké jednotky na německé straně asi 250.000 mužů. Zdá se, že poskytnutí statutu SS kozáckému sboru bylo Himmlerovým nápadem, pro zamezení vlivu Wehrmacht na cizinecké jednotky. Němci používali kozáky k boji proti sovětským partyzánům, ke krytí ústupu svých armád a někdy k bojům na frontě. Později byly některé kozácké formace přesunuty do Francie a Jugoslávie. Kozáci namítali, že měli bojovat jen proti Sovětům, ale marně. Mezitím se malá skupina německých důstojníků a úředníků, navzdory mnoha potížím, pokoušela vytvořit Ruskou osvobozeneckou armádu ze stovek a tisíců ruských dobrovolníků, kteří chtěli bojovat proti Sovětům. Jejich naděje obživly, když byl nalezen ruský "de Gaulle": sovětský generál Andrej Andrejevič Vlasov, dříve velitel 47. a 20. sovětské armády a později zastupující velitel frontu na řece Volchov (1). Generál Vlasov byl synem ruského rolníka z Nižného Novgorodu, který ačkoliv nebyl bohatý, byl bolševiky označen jako "kulak" a podle toho s ním bylo zacházeno. Mladý Vlasov ukončil školu s finanční pomocí svého bratra a později začal studovat teologickou a později zemědělskou kolej Univerzity v Nižném Novgorodu. Na jaře 1919 byl odveden do Rudé armády. Po několika týdnech u pluku byl Vlasov poslán do důstojnické školy a poté jako podporučík poslán do boje proti "bílým". Vstoupil do komunistické strany až v roce 1930, ale potom byl jeho postup rychlý, protože měl velké schopnosti. V roce 1938, již jako generálmajor, byl Vlasov sovětským vojenským poradcem u Čankajška v Číně. V 12.1939 se vrátil do Ruska a převzal velení divize. Během války s Němci velel tankovému sboru a armádě, zúčastnil se bojů o Kyjev a obrany Moskvy. V 3.1942 se stal zastupujícím velitelem Volchovského frontu. V 6.1942 byly sovětské síly operující na řece Volchov obklíčeny v lesích a bažinách, bez jídla a zásob a do konce měsíce kapitulovaly Němcům. Generál Vlasov se stal válečným zajatcem. WPrIV, která chápala  že Vlasov je význačný sovětský důstojník, se o něj ihned zajímala. Byl přesunut do speciálního, komfortního tábora pro význačné zajatce, kde byl objektem propagandy, která hrála na jeho averzi k sovětskému systému. Brzy byli Němci přesvědčeni, že je mužem, kterého hledali. Jeho kouzlo osobnosti, jeho efektivní způsob řeči, jeho způsoby a schopnosti, jeho dar získat si důvěru a poslední důležitá pozice v Rudé armádě, to vše ho předurčovalo k vedení osvoboditelského hnutí a armády, které vzniklo přes Hitlerovy rozkazy. V 9.1942, stále v zajateckém táboře, napsal generál Vlasov leták, vyzývající důstojníky Rudé armády a ruskou inteligenci ke svržení sovětského režimu a Stalina, kterého obvinil ze všech pohrom, které postihly Rusko. Bohužel, leták obsahoval též nacistickou propagandu, bez Vlasovova vědomí. Tento leták byl shazován Luftwaffe v tisících kopiích. Němečtí ochránci Vlasova doufali ve velký úspěch. Počítali, že výsledek by Hitlera přinutil k souhlasu s vytvořením Osvobozenecké armády a výsledek byl skutečně ohromný. Den po dni hlásilo německé vrchní velení, že všechny armádní skupiny přijímají tisíce dezertérů z Rudé armády, kteří se ptají po generálu Vlasovovi a chtějí bojovat proti Sovětům. Ale tyto zprávy rozzuřily Hitlera, na jeho rozkaz zakázal Feld Marschall Keitel každému, včetně generálního štábu, jakkoliv prezentovat memorandum, generála Vlasova a ruské formace. Toto selhání neodradilo německé příznivce protisovětského hnutí. Rozhodli se pro velmi neobvyklý krok za Hitlerova režimu. Bez oficiálního povolení založili v 12.1942 Ruský národní výbor s generálem Vlasovem jako vůdcem. To nebylo tak jednoduché, vzhledem k silné opozici neruských národností. Bylo rozhodnuto, že sídlo Výboru bude ve Smolensku, kde byl také k vysílání připraven "Smolenský manifest". Ve 13 bodech Manifest vyhlásil následující: (1) zrušení nucených prací, (2) zrušení kolchozů a rozdělení půdy rolníkům, (3) znovuzavedení soukromého vlastnictví, (4) omezení teroru, (5) osobní svoboda, (6) svoboda víry, svědomí, řeči, tisku a shromažďování, (7) svoboda výběru práce, (8) záruka svobodného vývoje pro všechny národnosti, (9) propuštění politických vězňů, (10) přestavba měst, vesnic a továren a (11) záruky minimálního příjmu pro invalidy. Navíc Manifest uváděl, že "Německo, vedené Adolfem Hitlerem, sleduje cíl vytvořit Nový pořádek v Evropě bez bolševiků nebo kapitalistů", což přidala do Manifestu německá propaganda. Manifest končil výzvou k vojákům a důstojníkům Rudé armády ke vstupu do Osvobozenecké armády, bojující na německé straně. Tak chtěli příznivci kolaborace prezentovat německé úřady jako fakt. Tento pokus selhal. Žádné noviny kontrolované Němci dokonce ani nezmínily vytvoření Výboru a Manifest, rozhlasové vysílání Manifestu bylo zakázáno, Smolensk byl odmítnut jako sídlo Výboru. Sovětští občané okupovaných území věděli o Výboru a Manifestu z letáků, které byly určeny pro druhou stranu fronty a byly shazovány nad Němci obsazeným územím "omylem". V 1.1943 přinášela letáková kampaň takové dobré výsledky, že velení Armee Gruppe Mitte a Nord pozvalo generála Vlasova z vlastní iniciativy, k cestě po jejich oblastech a projevům k válečným zajatcům, sovětským dobrovolníkům a místní populaci. V 3.1943 generál Vlasov, který byl propuštěn na svobodu, navštívil Smolensk, Mohylev, Bobrujsk, Borisov, Oršu a další místa, všude mluvil k tisícům příznivců. Krátce poté opět navštívil oblast Armee Gruppe Nord. V březnu se jeho dopis objevil v novinách, popisoval v něm své důvody k boji proti bolševismu. V druhé polovině dubna vypukla bouře. Feld Marschall Keitel chtěl vědět, kdo dovolil Vlasovovi jeho politické proklamace, hrozil vážnými důsledky, pokud se jako pravda ukáže, že se Vlasov objevil na veřejnosti a nazýval se "budoucím vůdcem Rusů". O několik dnů později vydal Keitel nový rozkaz, ve kterém uváděl: Vlasov je jen válečný zajatec, jeho "troufalé" řeči rozzuřily Führera, který zakázal zmínit jméno Vlasov ve své přítomnosti, později měl být okamžitě vrácen do zajateckého tábora a držen pod dozorem, pokud se v budoucnu Vlasov ukáže na veřejnosti, bude uvězněn a předán Gestapu. Přátelé generála Vlasova uspěli získali povolení pro jeho další pobyt v Berlíně - pod "dohledem". Mezitím byla letáková kampaň v plném proudu. Brzy všechny Armee Gruppe a některé armády podávaly zprávy, že politická deklarace změnila postoje antisovětských dobrovolníků, jinak by se okupace východních území ukázala jako nemožná. Byly pokusy též najít cestu k Hitlerovi přes Rosenberga, ale Rosenberg viděl vytvoření Ruského národního výboru jako protiklad své vlastní koncepci. Po několika měsících se Rosenbergova opozice uvolnila, jak generál Vlasov opustil svůj předchozí požadavek "jednoho a nerozděleného Ruska" a souhlasil s principem sebeurčení neruských národů a souhlasil, že Rusko se zřekne Ukrajiny a Kavkazu. Před plánovanou Rosenbergovou intervencí Hitler ještě jednou zopakoval svůj postoj k této otázce. 8.6.1943 na konferenci vojenských poradců a náčelníků služeb označil Osvobozeneckou armádu jako nebezpečné bláznovství. Nepotřebuje takovou armádu a nikdy by nesouhlasil s její organizací. Vytváření států na obsazených územích nepřichází v úvahu. Namísto formování dobrovolnických jednotek, mají Rusové místo Němců pracovat v Německu v dolech. Vlasov je potřebný pro propagandu na frontě – jakékoliv aktivity v týlu jsou nepřijatelné. Ztráty v německých jednotkách smějí být nahrazovány dobrovolníky z Východu jen velmi málo (2). Po této konferenci napsal Feld Marschall Keitel Rosenbergovi ostrý dopis, ve kterém ho informoval o Hitlerových rozhodnutích a zakázal mu plánovanou intervenci. Hitler tak redukoval Ruský národní výbor a Osvobozeneckou armádu na centra propagandy, kontrolovaná Němci a pracujících zejména na prohlášeních a novinách vydávaných v ruštině. Ale výsledkem této propagandy bylo, že navzdory Hitlerovým intervencím se Výbor a Osvobozenecká armáda staly symboly ruského boje proti Sovětům. Situace sovětských vězňů v německém zajetí se zlepšila. V roce 1943 se počet dobrovolníků ve východních formacích zvýšil na 800.000. V 9.1943 padla na tyto formace nová rána. Podle přehnaných německých zpráv sovětské jednotky prorazily německé linie hlavně kvůli "zrádnému" chování ruských dobrovolnických jednotek. Hitler se rozzuřil, rozkázal okamžitě rozpustit všechny východní formace a 80.000 z nich poslat okamžitě do Francie do uhelných dolů. Požadoval, aby postup rozpouštění mu byl hlášen každých 48 hodin. Náčelník generálního štábu byl také rozzuřen a zpočátku nechtěl slyšet o žádném zpoždění rozkazu. Ale když se přesvědči, že hlášení byla přehnaná a že není možno stáhnout více než 3 – 5.000 mužů, rozhodl se intervenovat. Po třech dnech Hitler změnil svůj rozkaz, měly být rozpuštěny jen formace v sektoru průlomu. Podle hlášení General der Osttrupe, bylo na ruské frontě 427.000 bývalých sovětských vojáků, kteří by museli být nahrazeni německými vojáky v případě rozpuštění. To nezahrnuje 100.000 "Hiwi" a lotyšské, estonské a ukrajinské formace. O několik dnů později vydal Hitler nový rozkaz: Osttruppe mají být staženy z ruské fronty a poslány na jiná místa bojů. Tak bylo na podzim 1943 70 až 80 % Osttruppe staženo z východní fronty a posláno do Polska, Francie, Itálie a na Balkán. Tak Hitler zbavil Osttruppe jejich hlavní motivace, boje proti Sovětům. Na konci 4.1943 začalo formování ukrajinské divize. Tato změna Hitlerovy politiky byla výsledkem zhoršující se situace na Východě a růstem aktivity sovětských partyzánů v jihovýchodních oblastech Polska. Rozhodnutí vytvořit ukrajinskou divizi se nesetkalo se všeobecným souhlasem ukrajinského obyvatelstva, které bylo díky německé administrativě rozděleno do dvou táborů. Vůdci podzemního hnutí byli proti náboru, ale většina byla pro, z obav, že jestli je bude bojkotovat, Ukrajinci budou deportováni do Německa jako dělníci nebo budou v roli německých pomocných formací. (3) Němci však neudělili Ukrajincům zvláštní úlevy. Formace byla nazvána 14.SS Grenadier Division (Galician No.1), což znamenalo, že je pod Himmlerovou kontrolou a má formálně národní charakter. Nicméně Ukrajinci dostali slib, že divize bude použita jen na sovětské frontě. V 6.1944 byla divize nasazena do boje, obklíčena a utrpěla těžké ztráty. Dobrovolníci byli později nahrazeni odvedenci.(4) Na podzim 1944 Němci souhlasili s vytvořením 1. ukrajinské divize a v 3.1945 se stala částí Ukrajinské armády. Na konci roku 1943 byl zorganizován malý Ukrajinský Legion, který byl o rok později rozpuštěn, protože odmítl bojovat proti Polské domácí armádě. Velitel Legionu byl zastřelen Němci. Mezi východní formace může být zařazen též "Ruský obranný sbor" v Srbsku, složený z dobrovolníků z ruských emigrantů žijících v Jugoslávii. Síla sboru byla 15.000 mužů. Měl odlišný charakter od většiny východních formacích složených ze sovětských občanů. Vytvoření sboru nebylo jednoduché, protože Hitler byl proti účasti carských ruských emigrantů v boji proti SSSR. Limitoval aktivity sboru bojem proti partyzánům v Jugoslávii, což bylo samozřejmě proti důvodům jeho vzniku. Vynucené podrobení Ruského národního výboru a generála Vlasova pokračovalo navzdory snaze části německých sympatizantů s protisovětským hnutím. (5) Hitlera se pokusil též ovlivnit Gauleiter Vídně Baldur von Schirach, který byl nakloněn představě Osvobozenecké armády. Hitler ponechal Schirachův dopis bez odpovědi. Na podzim 1943, když se objevila snaha přesunout Osttruppen z východní fronty, byl generál Vlasov vyzván, aby publikoval otevřený dopis, ve kterém by vysvětlil stažení z východní fronty jako dočasný krok, diktovaný potřebou pro odpočinek a reorganizaci. Když jej generál Vlasov odmítl podepsat, "dopis" byl vytištěn a distribuován bez jeho vědomí. V roce 1944 byla situace protisovětského hnutí následující: ROA, Ruská osvobozenecká armáda nebyla zformována jako vojenská organizace. Jednotky byly vedeny většinou německými důstojníky a byly rozděleny po celé Evropě, generál Vlasov a Ruský národní výbor na ně neměly žádný vliv a nebyli uznáni německou vládou, ale vojáci ROA je považovali za své vůdce. V 7.1944 se vše náhle obrátilo. Himmler, vždy velký nepřítel generála Vlasova a ROA, došel k názoru, že v kritické situaci pro Říši je třeba jednat i s politicky odlišnými směry. Změna názoru byla způsobena hlavně jeho nejbližšími pobočníky. V té době byl Himmler, po Hitlerovi, nejdůležitější a nejmocnější osobou Říše. Byl vůdcem SS, náčelníkem policie včetně Gestapa, ministrem vnitra a po atentátu na Hitlera také velitelem Záložní armády. Měl plnou důvěru Hitlera, který mu dal volnou ruku pro jednání s Vlasovem. Setkání mezi Vlasovem a Himmlerem se mělo odehrát 21.7.1944, ale protože mu předcházel atentát na Hitlera, konalo se nakonec až 16.9.1944. Výsledkem bylo vytvoření nového výboru KONR – Výboru pro osvobození národů Ruska (Komitět Osvobožděnija Narodov Rosiji) a armády KONR pod velením generála Vlasova. Výbor a armáda měly soustředit všechny sovětské občany pod německou vládou k boji proti bolševikům. Generál Vlasov potvrdil svá vyhlášení ze Smolenského manifestu, že v novém Rusku "každý člověk získá národní svobodu, včetně práva na sebeurčení. Realizace národní nezávislosti a svobody je možná jen po zničení Stalina a jeho kliky". Himmler souhlasil s touto interpretací a přislíbil pomoc při formování armády KONR. Na začátek bylo počítáno s 5 divizemi z válečných zajatců a pracujících v Německu, jejich počet byl 5.000.000. Většina Osttruppe bojujících na různých frontách měla být zařazena do armády KONR. Výbor a armáda byly vzaty hned po vytvoření do ochrany Himmlerem a vyňaty tak z vlivu Wehrmacht a Rosenberga, které nenáviděl. Vytvoření KONR a souhlas s organizací armády se setkal se silným odporem v mnohých německých kruzích, částečně proto, že KONR vedl Rus, generál Vlasov. Oponoval nejen Rosenberg, ale také řada vysokých úředníků a důstojníků. Vlasovova nejsilnější opozice ale přišla od neruských národů, kteří chtěli vytvořit samostatné státy. V jejich očích byl KONR zejména ruským podnikem, kontrolovaným Rusy, kterým nedůvěřovali. Deklarace "svobody národů Ruska a jejich práva na sebeurčení", byla považována za momentální úlevu, která bude v budoucnu zapomenuta. Představitelé neruských národů nezapomínali na zkušenosti stovek let vztahů s Ruskem. Proto, přesto že Himmler – který chtěl raději všeruský výbor než jednotlivé národní výbory – vykonával tlak a různé výhružky, vstoupily do KONR jen následující národy: Ukrajinci, Bělorusové, Rusíni, Gruzínci a kozáci. Kalmykové, kteří byli jako kozáci také vstoupili do KONR. Generál Vlasov, pobízen svými přáteli, si porozuměl s "představiteli" Ukrajinců, Bělorusů, kozáků a Gruzínců. Například ruský generál Balabin vstoupil do KONR jako "reprezentant" kozáků, ačkoliv jediným základem jeho oprávnění k reprezentaci bylo, že sloužil nějakou dobu v kozáckých jednotkách. Generál Vlasov neměl žádné iluze, uvědomoval si svoji porážku. Když mu jeden z Němců gratuloval k "uspokojivému" řešení neruské reprezentace, odpověděl smutně: "Ti? Ti ostatní jsou jen stíny svého lidu, ale tihle jsou jen stíny stínů". Hlavní část starých ruských emigrantů se vyslovila proti  KONR a Vlasovovi, popsali jeho program jako "bolševický", protože zdůraznil obranu výsledků revoluce z roku 1917. Nicméně si řada starých emigrantů uvědomovala, že návrat k poměrům před rokem 1917 je nemožný. Přesto KONR zůstal pod vlivem bývalých sovětských Rusů, byl výrazem jejich protestu proti Stalinovi. 14.11.1944 uspořádal KONR zakládací setkání v Praze. Zde byl proklamován Pražský manifest. Zde bylo sepsáno: "a) přemoci Stalinovu tyranii, osvobodit národy Ruska od bolševismu a obnovit práva národů Ruska, která vybojovaly v revoluci v roce 1917, b) ukončení války a čestný mír s Německem, c)vytvoření nového lidového politického systému bez bolševiků". Politický program byl téměř identický se Smolenským manifestem z 12.1942, ale zdůrazňoval právo národů Ruska na sebeurčení a samostatnost. Manifest dále uváděl, že "rozhodně odmítá reakční projekty směřující k omezení lidských práv a svobod a že vítá německou pomoc s podmínkou, že se neponíží čest a nezávislost Ruska“. Deklarace končila výzvou k důstojníkům a vojákům Rudé armády, aby zastavili boj a obrátili své zbraně proti bolševikům. KONR se setkal ještě několikrát v Praze, ale neměl příležitost k rozvíjení svých aktivit. Konec Třetí říše se blížil velkou rychlostí, přesto Němci stále kontrolovali práci Výboru a všechna rozhodnutí musela být "koordinována" s německým komisařem. Nicméně vydání Pražského manifestu udělalo na Rusy velký dojem. Především mnoho lidí žádalo o službu v Osvobozenecké armádě, jen 20.11.1944 přišlo 60.000 žádostí.(6) Zvláště velký počet byl mezi sovětskými válečnými zajatci a uprchlíky, kteří ustupovali z rodného kraje s Němci a dávali přednost útěku do ciziny před životem pod terorem NKVD. Ještě větší záhadou bylo, že po publikaci manifestu se zvýšily dezerce z Rudé armády k Němcům, ačkoliv se blížila porážka Německa. (7) Je možno jen říct, že víra a naděje zůstávaly a byly rozšířeny v Rudé armádě. Armáda KONR, nazývaná nesprávně ROA, Ruská osvobozenecká armáda, se začala formovat v 11.1944, šest měsíců před koncem války. Její zrození bylo provázeno nedostatkem výzbroje a vybavení (8) a chaosem při dezintegraci Říše. Její protektor Himmler chápal, že podnik je zpožděn, opuštěn Wehrmacht. Německé armády zpožďovaly přesun východních dobrovolníků pod velení generála Vlasova, mnoho z těchto formací bylo zničeno nebo utrpělo těžké ztráty na západní frontě. Vůdci německé ekonomie protestovali proti náboru východních dělníků pro ROA. Výsledkem bylo, že původně plánovaných 5 divizí se zmenšilo na 2 [eventuelně 2 1/2 plus malé letectvo]. Armáda KONR by nikdy nebyla v tak krátké době zformována, nebýt nadšení dobrovolníků a existence štábu, který Vlasov zformoval před dvěma z vlastní iniciativy.(9) Navzdory obtížím zformoval Vlasov štáb armády, dvě motorizované divize, záložní brigádu, ženijní prapor a několik důstojnických jednotek, celkem s 50.000 muži. 28.1.1945 převzal oficiálně velení armády. Krátce poté byly odstraněny německé insignie a nahrazeny vlastními. 1. divize KONR, které velel generál Sergej Kuzmič Buňačenko, dostala název "600. Panzer-Grenadier Division". (10) Její organizace začala v 11.1944 v Münsingenu, Wehrkreis V. Operační se stala během 2.1945. Pro odpor Wehrmacht k předávání Osttruppen, byl základem divize zbytek 30. SS Infanterie Division (russische Nr. 2), která byla poničena během bojů ve Francii a zbytky brigády SS Kaminski, což byla ve skutečnosti banda zločinců a na vojenská formace. Když přijela tato chátra do tábora divize, banda ozbrojených a neozbrojených mužů ve všech možných uniformách, provázená fantasticky oblečenými ženami plnými šperků, důstojníci se od mužstva odlišovali jen počtem hodinek na zápěstí, od tří do pěti, řád a disciplína neexistovaly.(11) Když je viděl, generál Buňačenko prohlásil: "Tak to je to, co mi dáváte - banditi, lupiči, zloději. To, co již sami nemůžete upotřebit!" Po ukončení výcviku čekala divize do konce 3.1945 na bojové zařazení a nakonec byla poslána na Odru. Toto zdržení bylo výsledkem chaosu v Německu. Na cestě na frontu bylo do divize zařazeno několik tisíc východních dělníků a dobrovolníků. 2. divize KONR, které velel generál G. A. Zverjev, byla pojmenována 650. Panzer-Grenadier Division.(12) Její formování začalo v 1.1945 v Bádensku, několik desítek kilometrů od tábora 1. divize.(13) Kvůli nedostatku výzbroje a výstroje nebyla nikdy plně operační. Sestava divize se skládala z několika praporů stažených z Norska a z ruských zajatců.(14) Štáb armády KONR, záložní brigáda, ženijní prapor, důstojnická škola a adalší jednotky, celkem asi 25.000 mužů, bylo soustředěno ve stejné oblasti jako 2. divize. Organizace 3. divize začala v Rakouska, ale její síla dosáhla jen 2.700 mužů. Kozácký jezdecký sbor generála von Pannwitze s 50.000 muži a Ruský obranný sbor v Srbsku s 15.000 muži, byly také zahrnuty do armády KONR, ale kozáci se připojili k 2. divizi až na konci války a Obranný sbor se k Vlasovovým silám nikdy nepřipojil.(15) Z formací KONR se jen dvě zúčastnily bojů: malý [lehce obrněný] oddíl plukovníka Sacharova na počátku 2.1945 a v 4.1945 1. divize, která po dosažení fronty dostala za úkol zničit sovětské předmostí v oblasti Frankfurt-an-Oder.(16) Toto předmostí bylo předtím napadeno Němci, ale bez úspěchu. Útok 1. divize také selhal, s těžkými ztrátami pro nedostatek dělostřelecké a letecké podpory.(17) Od doby, kdy divize opustila výcvikový tábor, nechal si generál Buňačenko odsouhlasit všechny německé rozkazy Vlasovem. Po selhání útoku stáhl divizi na vlastní zodpovědnost (18) a o několik dnů později začal pochod do Československa, spolu se Sacharovovým plukem a ruskými dobrovolníky, takže jeho síla vzrostla z 12.000 na 20.000 mužů. Cestou se jim Němci marně pokoušeli dávat příkazy. Na konci 4.1945 divize dosáhla Československa. Zde se generál Vlasov připojil k Buňačenkovi. 2.5.1945 byli 45 km od Prahy. Zde dostihl německý emisar Vlasova a informoval ho, že 2. divize pochoduje Rakouskem do Československa a že Němci již nepotřebují 1. divizi, ale chtějí jistotu, že se neobrátí proti nim.(19) V té době na Prahu pochodovaly americké a sovětské armády ze dvou směrů. To vedlo Československý národní výbor k vyvolání povstání proti Němcům. To vypuklo 5.5. Ve stejný den začali Češi volat na pomoc Spojence, aby přišli zachránit Prahu před Němci. Jejich volání bylo zbytečné. Kreml si vymohl, že Československo připadne do jejich sféry vlivu a Američané se zastavili. Protože neobdržel žádnou odpověď, obrátil se ČNV pro pomoc na generála Buňačenka. Ráno 6.5. se zapojila 1. divize do bojů a do večera čistila Prahu od německých jednotek SS. Češi děkovali Vlasovcům, ale následující den obdržel Buňačenko informaci, že Praha bude obsazena Rudou armádou a ČNV bude nehrazen Benešovou vládou, ČNV začal požadovat aby Vlasovci zůstali v Praze, kde by se vzdali Rudé armádě nebo co nejdříve opustili Prahu. Ráno 8.5. začali Buňačenkovy jednotky pochodovat k Američanům. Mezitím začala 19.4. 2. divize a štáb pochodovat na Linec. Na pochodu míjela divize zajatecké tábory a zajatci se k ní přidávali. Německé stráže, které zahájily palbu, byly odraženy ruskými dobrovolníky. Němečtí styční důstojníci úspěšně urovnali tento incident. 1.5. dosáhla divize Linec. Hitler byl již mrtev a konec války byl otázkou několika dnů. Ve stejnou dobu dosáhli dva emisaři generála Vlasova, jeden z nich byl německý důstojník, štáb americké 7. armády. Velení armády je instruovalo, aby počkali na rozhodnutí vlády a po několika dnech byli zajati. Generál Vlasov, který neměl žádné zprávy od svých emisarů, ztratil všechnu naději na záchranu svých vojáků před pomstou Kremlu. Byl kompletně rozčarován. Několik dnů po opuštění Prahy složila 1. divize KONR zbraně v malé české vesnici v americké zóně. Sovětským emisarům se nepodařilo Buňačenka přesvědčit, aby kapituloval Rudé armádě. Generál Buňačenko hrál o čas, zkoušel přesvědčit Američany, aby nevydávali jeho muže Sovětům. 12.5. byl však informován, že vesnice bude začleněna do sovětské zóny a místní americký velitel nesouhlasil s přechodem divize přes demarkační čáru. Jediné možné řešení, navržené Američany bylo, že vojáci KONR přejdou do americké zóny individuálně. Generál Buňačenko okamžitě rozpustil divizi a vydal příkaz, aby každý zkusil své štěstí. Mnoho vojáků bylo zastřeleno Sověty, většina byla zajata Rudou armádou a další předáni Američany. 17.000 z nich bylo deportováno do Ruska, kde byla většina odsouzena k smrti nebo k doživotí. Generál Vlasov padl Sovětům do rukou 12.5.1945. Po změně demarkační linie odjel k Američanům. Existuje několik verzí, ale shodují se, že měl smůlu a nebyl předán Američany.(21) 2. divize KONR byla rozdělena na dvě části, větší se s Kozáckým sborem von Pannwitze vzdala Britům 12.5. v Rakousku a byla internována v oblasti Klagenfurt - St. Veit. Jeden pluk a štáb dosáhly po dlouhé cestě americké zóny a byli internováni v Landau v západním Bavorsku. Velitel 2. divize generál Zverev byl zajat Sověty 11.5.1945. Chtěl zůstat se svojí umírající ženou, zamkl se se svým pobočníkem v domě a rozhodl se bojovat. Při přestřelce se sovětskými vojáky byl pobočník zabit a Zverev zraněn a zajat. 27.5.1945, dle dohody, kterou podepsali ve Vídni Britové a Sověti, začali Britové předávat Sovětům internované východní vojáky a kozáky. Ve stejný den byli v Grazu předání generálové von Pannwitz, Krasnov a Škuro. Všichni tři doufali, že tomuto osudu ujdou, protože první byl Němec a druzí dva staří ruští emigranti.(22) Ve stejnou dobu britský velitel převzal velení 2. divize KONR a rozhodl, že následující den opustí zajatci tábor dle národnostních skupin. Na otázku, zda je toto první krokem na cestě na Sibiř, odpověděl, že ano a začal vysvětlovat, že politika někdy přinutí vykonávat vojáky věci, se kterými nesouhlasí.(23) Během noci Němci ze styčné sekce divize a několik stovek zajatců, zejména kozáků, uprchlo s pomocí britských důstojníků a některých britských vojáků. Většina zůstala, protože buď nemohli nebo postrádali sílu pro takové dobrodružství. Ráno byli naloženi na nákladní auta a předáni NKVD. Na cestě, již v sovětské zóně, se mnozí pokusili o útěk, ale většina byla zastřelena příslušníky konvoje nebo sovětskými strážemi v zóně. Po příjezdu do Vídně byl zbytek zajatců poslán vlakem do Ruska. Mnoho kozáků, kteří měli být předáni Sovětům, se označili za emigranty, ale jejich předání Sovětům bylo zahájeno 28.5. V tento den se konala porada ve městě Spittal, na kterou pozval britský velitel všechny důstojníky kozáků z tábora Sboru: 35 generálů, 167 plukovníků, 283 podplukovníků, 375 kapitánů, 1.752 nižších důstojníků, 136 vojenských funkcionářů a lékařů, 2 kaplany, 2 velitele hudebních kapel, 2 fotografy a 2 překladatele, celkem 2.756 osob. V době odjezdu se přihlásilo 2.201 mužů, zbytek odmítl nastoupit na nákladní auta nebo zmizel. Na cestě do Lince 55 z nich spáchalo sebevraždu, 2.146 bylo předáno NKVD. Mezi nimi bylo 1.856 kozáků, 176 Rusů, 63 Ukrajinců, 31 Kavkazanů a další národnosti. Jejich osud byl následující: 12 generálů bylo posláno do Moskvy, 120 důstojníků bylo zastřeleno cestou do Vídně, 1.030 důstojníků zemřelo během věznění NKVD, 983 důstojníků bylo posláno do dolů na Ural a bylo jim odmítnuto právo vyjít na povrch. Dva kozáčtí generálové byli zavražděni ve svých bytech v den předání Sovětům. 1.6.1945 bylo asi 25.000 lidí předáno Sovětům z kozáckého tábora v Linci, kde bylo 32.000 zajatců, zejména starců, žen a dětí, což byli ve skutečnosti uprchlíci, kteří šli s kozáky. Dokonce po lhůtě k předání vězňů pořádaly sovětské vojenské komise prohlídky zajateckých táborů v americké a britské zóně a odvlekly mnoho lidí. Celkem bylo předáno do SSSR přes 150.000 kozáků. Osud kozáků byl stejný jako osud vojáků ze 162. turkestánské divize, která kapitulovala Britům v Itálii a většiny zajatců, sovětských občanů, z východních formací. Koncem 2.1946 stejný osud potkal část 2. divize KONR spolu se štábem, která byla Američany internována v Landau. Velitelé těchto formací se pokoušeli přesvědčit americké úřady, aby je pro jejich protikomunistické přesvědčení ochránili. Američané prohlásili, že to není možné a poukázali na to, že mohli ze špatně střeženého tábora utéct. Mnozí z internovaných využili tuto příležitost, ale asi 3.000 jich zůstalo. Na podzim byli zajatci odvezeni do Regensburgu a poté do Platting. Zde v neděli v 6:00 začalo násilné předávání Sovětům. To bylo strašné překvapení pro vězně, kteří to neočekávali. Také tábory v Kemptonu, Landshutu a další místa byla likvidována podobným způsobem. Polovina vůdců Vlasovova hnutí byla předána Sovětům. Zápis britského námořníka o dojmu z kozáckých emigrantů: "Zúčastnil jsem se evakuace Dunkirku. Naši vojáci vypadali velmi zle. Pomáhal jsem vylovit Němce z potopeného Bismarcku, který dostal nejvíce torpéd v historii. Viděl jsem obyvatele Malty, sedící v úkrytech několik týdnů. Viděl jsem bombardované Malťany ohlušené explozemi bomb. Byli vyčerpáni ze stálých výbuchů a poplachů. Přežil jsem potopení vlastní lodi. Byla to noční můra. Odvážel jsem německé zajatce zajaté v Normandii. Téměř umírali strachem. Ale to vše nebylo nic. Opravdový, strašný nepopsatelný strach jsem viděl během konvojů a repatriací občanů do sovětského Ruska. Byli bílí, zelení a šedí se strachem, který se jich zmocnil. Když jsme přijeli do přístavu a předávali je Rusům, repatrianti omdlévali a ztráceli smysly. A až nyní vím, že je to strach mužů, kteří přežili peklo a že není nic srovnatelné se strachem mužů, vracejících se do sovětského pekla." Ruský obranný sbor, který kapituloval Britům unikl strašnému osudu. Jeho vojáci byli zachráněni faktem, že byli staří ruští emigranti nebo synové emigrantů. (24) Podobně byli zachráněni vojáci ukrajinské divize. Většina z nich byli polští občané a další to o sobě tvrdili a proto nespadali v očích západních vlád do kategorie "zrádců" Sovětského svazu. Nicméně před tímto rozhodnutím z 5.1946 prožili Ukrajinci strašné období nejistoty. Také vojáci estonských a lotyšských formací nebyli předáni Sovětům, protože jejich státy byly okupovány SSSR v roce 1939, což Spojenci oficiálně neuznali. 2.8.1946 proběhla první zmínka o Vlasovově hnutí v sovětském tisku. Pravda ohlásila odsouzení k smrti a oběšení následujících osob: Vlasov, Malyškin, Žilenkov, Truchin, Zakutny, Blagoveščenskij, Meandrov, Malcev, Buňačenko, Zverev, Korbukov a Šatov. "Všichni odsouzení připustili svoji vinu. Rozsudek byl vykonán". Vlasovovo hnutí bylo jedním z nejsilnějších ideologických hnutí v moderní historii pro počet svých příznivců a jeho vyjádření: boj se zbraní v ruce proti vlastní vládě na straně nepřítele vlastního národa. A přes svoji sílu nepřineslo očekávané výsledky a přineslo Němcům více problémů než výhod. Důvody nebyly v hnutí samotném, ale v době, kdy existovalo. Ještě v roce 1944, během třetího roku války se Sověty, bojoval Hitler s Vlasovovým hnutím stejně jako Stalin. A i když je nakonec schválil, nebylo nikdy naplněno. 27.1.1945 pronesl ve své řeči proti cizím dobrovolníkům v německých uniformách, částečně občanům SSSR: "Nikdo zde nemá pocit cti. Každý ubožák nosí německou uniformu. Byl jsem vždy proti tomu". Vývoj protisovětského hnutí byl také pozastaven špatným zacházením mnoha německých velitelů s východními formacemi. (25) Byli příliš často považováni za vojáky třetí třídy, kteří nezaslouží žádnou starost. Do roku 1944 nevydal náčelník OKW žádné instrukce pro zacházení s těmito vojáky, neměli žádná práva. Dokonce byli v mnoha případech, když byli v boji, zanecháni na místě, místo aby byli včas staženi, to mělo pro ně často katastrofální následky. Mnoho z nich zahynulo během bojů v Normandii. Na konci 8.1944 měli Američané 20.000 zajatců z východních formací. (26) A navzdory tomu všemu, východní formace rostly téměř do konce války. Co je ještě více mimořádné: jejich vývoj nezastavil Hitler ani Himmler. Když v 10.1944 informoval General der Osttruppen Himmlera, že ve chvíli invaze je v německé armádě 800.000 východních dobrovolníků a dalších 100.000 v Kriegsmarine a Luftwaffe, Himmler jednoduše nevěřil a neskrýval obavu, co znamená tato masa pro Německo. Hitler věděl ještě méně, 23.3.1945 zvolal na konferenci ve velkém překvapení: "Nevíme, co je kolem. Právě jsem ke svému překvapení uslyšel, že existuje ukrajinská divize SS. Nevím o tom nic". Pokud Vlasovovo hnutí nepřineslo očekávané výsledky, mohl za to především Hitler. Dokonce poslední pokus o změnu jejich politiky byl neúspěšný, protože nerozuměli aspiracím neruských národů na samostatnost, ty chtěly opustit stejně nadvládu komunistů jako Rusů.
 
1 Podle Svena Steenberga, německého důstojníka blízkého ROA, byl generál Vlasov jmenován velitelem Severozápadního frontu 6.3.1942.

2 Tento příkaz byl ignorován velitelem německé 134. Infanterie Division, jejíž personál se koncem roku 1942 skládal z 50 % Rusů a dalších východních dobrovolníků.

3 Podle německého důstojníka v divizi [Wolf-Dietrich Heike], absorbovala divize 4. – 8. haličský policejní pluk.

4 Původní počet ukrajinských dobrovolníků pro divizi byl 80.000 mužů, z nichž bylo vybráno jen 13.000.

5 To zpočátku zahrnovalo většinu štábu "Fremde Heer Ost", který vedl Reinhard Gehlen, což byli důstojníci, kteří chápali potřebu vytvořit ROA, podobně jako Hauptmann Wilfried Strik-Strikfeldt, Sven Steenberg a Egon Peterson (nejvíce "aktivní"), ale později také většina vyšších generálů na ruské frontě, stejně jako důstojníci organizací SS a místní nacističtí vůdci.

6 V ten den byl počet žádostí 62.000, v 11.1944 300.000 a na konci 12.1944 1.000.000.

7 Toto je jedna z nejvíce matoucích událostí v celém hnutí východních dobrovolníků. Při jednom zvláštním incidentu, který se odehrál v 12.1944, celý ruský pluk dezertoval hromadně z Rudé armády a přešel k XV. Kozáckému jezdeckému sboru v Jugoslávii. To samé se stalo, když celá ruská eskadra přistála za německými liniemi, připravena k službě pod KONR!

8 Ačkoliv na německé standardy 1944/45 byly dvě divize a jedna brigáda vybaveny velkolepě (20.000+ mužů na divizi a měly dokonce vlastní tankové oddíly s tanky T-34 a stíhači tanků).

9 Tak zvaná skupina "Dabendorf", která zorganizovala výcvikovou školu ruských dobrovolníků pod stejným jménem a řízenou ruskými důstojníky. 

10 Podle polní pošty nesla název 600. Infanterie-Division (russ.), ale byla nadměrně vybavená, měla dokonce svůj tankový oddíl. 

11 Když generál Anders komentoval stav Kaminski Brigade v Münsingenu a její působení ve Varšavě, je pravda, že (1) nikdy nebyla začleněna do Waffen-SS, ačkoliv to Himmler plánoval a (2) ve skutečnosti bojovala příkladně jako protipartyzánská jednotka v oblasti Lokot (Brjansk). Úpadek její disciplíny začal až po přemístění do Běloruska koncem roku 1943. 

12 Dle německých záznamů 650. Infanterie-Division (russ.)

13 Německé záznamy uvádějí formování jednotky u Wehrkreis V, ale byla umístěna v Heubergu, později byla přesunuta do Münsingenu. 

14 Německý historik Joachim Hoffman uvádí, že k divizi byly přidány tyto Ost-bataillony: 427., 600., 642., 667., 851., III. Bataillon / (russiche) Grenadier Regiment 714 a Bau Pioneer Bataillon 851. 

15 To je velmi pravdivé. 29.3.1945 hlasovali muži Kozáckého jezdeckého sboru pro podřízení všech kozáckých jednotek Vlasovovi (po jmenování von Pannwitze prvním nekozáckým atamanem v historii) a sesadit kozáckou administrativu pod vedením generála Krasnova. Nakonec se tento přesun pravomocí nekonal, protože byl schválen Himmlerem až 28.4.1945. Proto bylo nemožné, aby kozáci dosáhli Vlasovovy divize. 

16 Jeden KONR kontingent byl poslán z Dánska, identifikován jako 1064. Grenadier Regiment (rus) z 599. Brigade (rus). 1. divize KONR bojovala v oblasti Fürstenberg-Erlenhof (30 km jižně od Frankfurt an Oder). Plukovník Sacharov velel lehce obrněnému kontingentu o 150 mužích od 9.2.1945 do začátku března, kdy se vrátil do Münsingenu. Jednotka bojovala proti sovětskému předmostí u Neulowinu a poté v Pomořanech, kde zajala mnoho zajatců. Sacharova zastupoval Grigory von Lamsdorf. Oba tito důstojníci byli posláni do Dánska, kde se připojili k jednomu ze tří pluků z 599. Brigade (rus) a ten byl po železnici poslán přímo do Štětínu. Zde byl pod velením Otto Skorzenyho, který mezitím převzal obranu tohoto města na Odře. Pluk pod velením Sacharova a Lamsdorfa bojoval jižně od Štětínu od 10.3. do 10.4.1945, kdy byl Sacharovem z fronty a poslán na jih (k Vlasovově 1. a 2. divizi). Je tajemstvím, jak se jim to podařilo, ale Sacharov, Lamdsdorf a jejich pluk se spojil s Vlasovovými jednotkami 19.4.1945 u Rodebergu (nedaleko Drážďan).

17 Ve skutečnosti řekl Vlasov Buňačenkovi, že útok je vyloučen a měl by se pokusit okamžitě stáhnout. Útok se přesto uskutečnil. Rusové útočili 4 hodiny, poté se stáhli. Oblast nebyla vhodná pro útok (který začal v 5:00 14.4.), zejména proto, že (1) půda byla bahnitá a místo nástupu příliš úzké, (2) obrana ostnatým drátem a (3) dělostřelecká palba KONR byla vedena z protějšího břehu řeky a vysokou elevací. 

18 Generál Vlasov se stal nedosažitelným a tak Němci neměli žádnou možnost jak Buňačenkovi zakázat stažení. 

19 Dle Svena Steenberga OKH mobilizovalo 2. divizi, štáb, personál důstojnické školy a doplňovací brigádu a poslala je na Linc k Armee Gruppe Rendulic. V té době již byla 1. divize na pochodu na jih. 

20 Češi ujistili Buňačenka, že on a jeho divize dostane v Československu azyl, pokud bude intervenovat v jejich prospěch. Vlasov tomu nevěřil, ale nechal Buňačenkovi volnou ruku.

21 Oblast byla kontrolována 3. U.S. Army, které velel General George S. Patton, jehož antikomunistické názory byly známé. Ve skutečnosti chtěl Patton pokračovat ve válce proti Sovětům. 

22 Ve skutečnosti dle práva měli být předáni jen lidé, kteří byli sovětskými občany 22.6.1941. To zahrnovalo většinu mužů Ruského obranného sboru v Srbsku, ale zřejmě měli komunisté a Britové vlastní zákony, jak koho předávat!

23 Velmi podobně zní alibi, které používali Němci ohledně židovského holocaustu. Tito muži předaní Brity a Američany Stalinovi a jeho pochopům, reprezentují holocaust o 2.000.000 lidech. 

24 Kozácký generál Škuro byl velmi dobře znám Britům, byl dokonce vyznamenán britským vojenským vyznamenáním v roce 1919, přesto byl předán Sovětům. 

25 Němečtí poddůstojníci a vojáci často prokazovali velkou necitlivost při jednání s východními dobrovolníky. 

26 V 6. – 12.1944 zajali západní Spojenci asi 74.000 východních dobrovolníků a dalších 30.000 v 1. – 4.1945. 

První dobrovolníci z vojenských zajatců a místních obyvatel se v německých jednotkách objevili již během prvních měsíců tažení na Východě. Byli zařazeni k týlovým službám jako řidiči, vozkové, kuchaři a dalších a při bojovém nasazení jako nosiči munice, spojky a u ženistů. Byli známí v německých jednotkách zpočátku jako «naši Rusové» nebo «naši Ivani», později dostali jméno «hiwi» (z německého Hilfswillige), které jim zůstalo do konce tažení. Koncem roku 1942 již «hiwi» tvořili značnou část německých jednotek. Například u 79. Infanterie Division tvořili polovinu všech řidičů a většinu příslušníků týlových služeb. Kromě toho zformoval každý pěší pluk z dobrovolníků ženijní rotu o 100 mužích, včetně 10 Němců. 

Ruský dobrovolník "hiwi", řidič zásobovací kolony, 1941-42.

Identifikační štítek "hiwi" z 11. roty, 533. Grenadier Regiment.

Časem byli někteří «hiwi» převeleni k ochranným a protipartizánským jednotkám, nebo bojovali na frontě po boku německých vojáků. Tak byla z 510 hiwi v červenci 1943 v 305. pluku 198. Infanterie Division část v bojových rotách a praporech. Co se týče množství hiwi u německých divizí, 2.10.1943 bylo předepsáno 2.005 dobrovolníků na 10.708 německých vojáků, což je 15% počtu. Mimo Wehrmacht působili hiwi u Luftwaffe, kde byli jako pomocní techničtí pracovníci i u ruských letek v německých eskadrách, Kriegsmarine, kde působili u pobřežní obsluhy, protiletadlového a pobřežního dělostřelectva. Během války působili na všech bojištích, od Norska po severní Afriku. V únoru 1945 bylo 600.000 «hiwi» u Wehrmacht, 50-60.000 u Luftwaffe a 15.000 u Kriegsmarine. Hiwi, kteří se objevili u německých jednotek na počátku války, nosili většinou svojí starou uniformu nebo občanský oděv. Příslušnost k německé armádě byla vyznačena rukávovými páskami s vyobrazením znaku divize, u které sloužili. Rozkazem z 1.10.1941 nosili bílou pásku s nápisem "Im Dienst der Deutschen Wehrmacht" nebo "Im Dienst der Waffen-SS".

 Ženský personál nosil žlutou pásku s nápisem "Deutsche Wehrmacht" a překladatelé od 24.12.1941 pásku s nápisem "Sprachmittler-Dolmetscher".