Slovenski Narodni Varnostni Zbor (SNVZ)

Primorsko Domobranstvo
Slovinský národní bezpečnostní sbor

26.4.1915: dohoda nazvaná Londýnská smlouva byla podepsána mezi Velkou Británií, Francií, Ruskem a Itálií. Itálie se stala jejich spojencem ve válce měsíc po podpisu dohody. Co znamenala dohoda pro slovinský národ? Mnoho, na jejím základě spadalo 1/3 slovinského obyvatelstva a území pod nadvládu Itálie za její účast ve válce. Itálie dostala následující teritoria: • Jižní Tyrolsko se zejména německým obyvatelstvem • Istrii se slovinským a chorvatským obyvatelstvem • Terst • Gorizii • Dalmácii s chorvatským obyvatelstvem • Littoral (Primorsko) se slovinským obyvatelstvem  • Posocje s městy Bovec, Tolmin a Kobarid • chorvatské jaderské ostrovy Losinj, Lastovo, Palagruza, Vis, Pag, Korcula, Kornati, Premuda, Olib, Hvar atd. • město Vlorë a oblast kolem ostrova Sazan v Albánii • Francie a Británie potvrdily italskou suverenitu nad Dodekaneskými ostrovy (Řecko) • Itálie měla také dostat část německých kolonií a Turecké říše.
24.5.1915: Itálie vyhlašuje válku Rakousko-Uhersku. Bylo otevřeno nové bojiště v Evropě. Italové a Rakušané svádějí 12 bitev u Isonza, kde padne na obou stranách asi milión vojáků. 12. bitva o Isonzo byla zahájena německo-rakouskou 14. armádou 24.10.1917. Italská armáda zkolabovala (300.000 válečných zajatců), Francie a Británie musely stáhnout své divize ze Západní fronty ke stabilizaci situace. Boje pokračovaly a v říjnu 1918 Italové zahájili svojí ''telefonní'' ofenzívu a zajali 430.000 Rakušanů, ačkoliv již bylo podepsáno příměří mezi Rakousko-Uherskem a Itálií!!! Mnoho vojáků se nevrátilo ze zajetí. Poslední se vrátili v roce 1920. Po podpisu dohody mezi Itálií a královskou Jugoslávií v Rapallu v roce 1920 dostala Itálie: Jižní Tyrolsko, Terst, Gorizii, Posocje, Istrii s ostrovem Lastovo, Palagruzu, Losinj, Cres, Brioni, Dodekaneské ostrovy, Littoral a část města Zadar. Později Itálie anektovala město Rijeka (Fiume). To znamenalo, že 500.000 - 800.000 Slovinců a Chorvatů zůstalo pod vládou Itálie. Oni nechtěli vystupovat jako menšina podobně jako Němci v Tyrolsku. Zpočátku spadala nová teritoria pod spravování italských vojenských úřadů, např. generál Pietro Badoglio byl zodpovědný za území Littoral. Později přišla civilní administrativa. Ale ne na dlouho. Ve 20. letech převzali v Itálii moc fašisté pod Benitem Mussolinim. Pro Slovince a Chorvaty začala opravdová noční můra. Všechny školy, písně, spolky a později také politické strany byly zakázány, také slovinština a chorvatština v administrativě, školách a nakonec i v kostelech. Všechna jména byla konvertována do italštiny. Mnoho Slovinců a Chorvatů bylo mobilizováno do italské armády v letech 1935-1936 během tažení v Etiopii. Tento teror vyvolával další kroky u mladých slovinských a chorvatských patriotů. V roce 1924 byla zformována organizace TIGR (Trst, Istra, Gorica, Reka). Byla to první antifašistická organizace v Evropě. Jejím účelem bylo informovat svět o italském teroru. Probíhaly teroristické akce, útoky na policejní stanice, propagandistické akce, atd. Jejich příkladem byl irský boj proti Británii. Byl také plánován atentát na Mussoliniho během jeho návštěvy v Kobaridu (Caporetto) v roce 1938. Opravdové akce neprobíhaly do roku 1940, kdy byly zničeny nějaké železniční trati a skladiště. Organizace byly brzy poté odhalena. 6.4.1941 Itálie zaútočila na Jugoslávii. V té době byla Itálie již rok ve válce a mnoho Slovinců bylo odvedeno do italské armády bojující v Albánii, Řecku, severní Africe a Etiopii. Také italská tajná policie pracovala v tomto regionu, aby předešla vzpouře. 

Kolaborace v období 1941-1943:

V tomto období není znám žádný druh vojenské kolaborace. Někteří lidé byli proti komunismu a Frontě osvobození, ale to nebyla vojenská kolaborace. V té době byla jako opravdu antikomunistická považována skupiny, kterou vedl dr. Janko Kralj a jeho příznivci, zejména kněží, kteří pohrdali komunismem. Dr. Janko Kralj byl vůdcem katolického hnutí, o kterém se dalo říct, že je trochu profašistické. Také byl ve spojení se Slovinskou lidovou stranou (SLS) ve Slovinsku. Ale také jeho skupina nebyla okamžitě kompaktní. Uvnitř hnutí existovala opozice, která nesouhlasila s ozbrojeným bojem proti komunistům, protože si nebyli jisti, že jim Italové vyjdou vstříc. Pokračovali hlavně v proti komunistické propagandě v oblasti. Měli nějaké úspěchy. Velmi důležitým důvodem, proč v Littoralu neproběhly boje mezi slovinskými komunisty a antikomunisty byla skutečnost, že zde Slovinská komunistická strana nejednala se svými oponenty tak tvrdě jako v Lublani. Byly zde samozřejmě atentáty na vedoucí antikomunistické představitele v Primorsku (Littoral). Nejvíce byla lidmi odmítnuta vražda Ivo Brici z Dornberku, sekretáře SLS v Littoralu a také sekretáře SLS v Gorizii. Během této doby nebylo partyzánské hnutí tak rozvinuté jako po italské kapitulaci v roce 1943. Byly zde nějaké menší jednotky, obvykle roty nebo prapory, které byly málo efektivní v boji proti Italům. Své akce omezovali zejména na propagandu a ničení komunikací. Nejznámější byla rota, kterou vedl Janko Premrl-Vojko. Italové vypsali na jeho hlavu velkou peněžní odměnu. Později byl zabit v boji, když Italové překvapili jeho jednotku při odpočinku. Proč v Littoralu neexistovala vojenská kolaborace s Italy v letech 1941-1943?


Skupina ''dobrovolníků'' z oblasti Lublaně.

Zdá se, že Italové sami nechtěli žádnou vojenskou sílu na jejich nových územích. Víme, že Italové chtěli italizovat slovinskou a chorvatskou populaci v této oblasti. Na druhou stranu lidé nechtěli spolupracovat s Italy po 20 letech fašistické diktatury. Pro mnoho lidí byl fašismus větším nebezpečím než komunismus. 8.9.1943 Itálie kapitulovala. Pro mnoho lidí to bylo překvapením, ačkoliv to očekávali. Komunisté v Littoralu byli připraveni, protože to očekávali. Jejich hlavním cílem bylo odzbrojit co nejvíce italských jednotek a získat výzbroj pro další boj. Odzbrojení nebylo tak úspěšné jako v oblasti Dolenjska, zejména proto, že v sousedsví byla ''stará'' Itálie a také proto, že v Littoralu nebyly silné partyzánské jednotky. Navzdory tomu se podařilo získat dostatek munice a také nějaké lehké tanky a obrněná auta. 16.9.1943 oznámilo ''Vrhovni Plenum OF'', že Littoral a další slovinské provincie jsou opět součástí Slovinska v demokratické Jugoslávii. Druhým komunistickým úspěchem bylo zformování 30 nových praporů Osvobozenecké armády. V 12.1943 zformovali komunisté z těchto praporů nový 9. sbor NOV a POJ se dvěma divizemi a dalšími pomocnými jednotkami. Německá ofenzíva přišla velmi brzo. Ale německé síly byly na počátku slabé a nemohly zničit partyzánskou armádu. Navzdory tomu mnoho partyzánů dezertovalo, uprchlo nebo bylo zabito. Němci okupovali a kontrolovali základní strategické komunikace jako železnice, údolí Soska s průmyslovými centry Anhovo a Idrija. Němci neměli dost jednotek ke kontrole celého území. Díky tomu byla velká část oblasti Primorska osvobozena během války a tak byla stále potencionálním nebezpečím pro Němce. Samozřejmě se snažili zničit tyto ''osvobozené oblasti'', ale nebyli úspěšní. Italské fašistické úřady po kapitulaci totálně zkolabovaly. Němci, zejména gauleiter Rainer ve Slovinsku a gauleiter Franz Hofer v jižním Tyrolsku žádali připojit tato území k Německu. Němci by se tak dostali k Jaderskému moři. 10.9.1943 Hitler rozdělil okupovanou Itálii do operačních zón. V těchto zónách byl hlavní autoritou Vysoký komisař, kterému podléhala civilní administrativa. V ten den oznámil Hitler rozsah zón ''Jadransko Primorje'' a ''Predalpske dezele''. Také jmenoval dva komisaře, kteří podléhali přímo jemu. Vysokým komisařem v zóně ''Jadransko Primorje'', která zahrnovala Lublaň, Videm, Goriziu (Goricu), Terst, Pulu, Rijeku a pět dalších chorvatských distriktů byl gauleiter Rainer. Hitler nechtěl měnit italsko-jugoslávské hranice, také proto, že byla vytvořena italská republika Salo, kterou vedl jeho přítel Benito Mussolini a on nechtěl žádný konflikt s ním. Rainer převzal moc nejprve v oblasti Lublaň. Zde jmenoval generála Leona Rupnika vedoucím administrativy. Ve všech oblastech jmenoval Rainer za prefekty Italy, jen Rupnik byl Slovinec, v Terstu byl prefektem dr. Bruno Coceani, v Gorizii soudce Marino Pace, v Rece Alessandro Spalatino a v Pule Ludovico Artusi. 22.10.1943 přidělil Rainer německého dohlížitele (Berater), který měl dbát, aby místní administrativa plnila řádně instrukce. Měl také právo dávat příkazy prefektům. Německým dohlížitelem v Terstu byl dr. Rudolf Hinteregger a v Gorizii SA-Standartenführer Gerhard Österreicher. Všichni byli rakouští nacisté z Rakouska nebo oblasti Gorenjska. Vojenským velitelem v zóně ''Jadransko Primorje'' byl generál Ludwig Kübler, později velitel IIIC. Armee Korps. Během té doby velel dvěma divizím. Neměl žádná administrativní práva. Za bezpečnost v zóně, s výjimkou Lublaně, byl zodpovědný generál SS Odilo Globocnik, který byl podřízen veliteli SS a Polizei v Itálii generálu SS Karlu Wolffovi, který měl štáb ve Fasanu. Globocnikovi byli podřízení velitelé SD, Polizei a SS. Globocnik měl v každém okrsku své zástupce z SS a Polizei, kteří byli v 4.1944 jmenováni veliteli SS a Polizei pro tyto okrsky. V 12.1944 prohlásil Himmler Littoral jako ''oblast protipartyzánských bojů''. Zde existoval také speciální štáb pro boj s partyzány, kterému velel sám Globocnik. Globocnik byl také velitelem místních italských, slovinských a chorvatských jednotek a také zde pro ně byl zformován speciální štáb - Führungsstab pro místní oddíly. Hlavním úkolem bylo připravit tuto oblast pro využití Němci. Němci zvláště zdůrazňovali původní Rakousko-Uhersko. Zvláště v Terstu byl tento druh propagandy úspěšný, protože to bylo bohaté město pod stálým rakouským vlivem. Velká část terstských měšťanů se cítila Němci. Propagandu v ''Jadransko Primorje'' vedl oddíl ''ADRIA'' z SS-Standarte ''Kurt Eggers''. Tento oddíl vedl dr. Franz Hradetzky. Vydávali také dva časopisy - Deutsche Adria Zeitung a Adria Illustrierte.

Formování Slovinského národního bezpečnostního sboru:


Vojáci SNVZ pochodují na přehlídce. Domobrance zdraví dr. Friedrich Rainer, generál Ludwig Kübler a generál SS Odilo Globocnik.

Koncem 9.1943 byla ustavena Slovinská domobrana, která měla pomáhat německé armádě v boji s komunisty. Hlavní postavou byl generál Leon Rupnik, který byl jmenován vedoucím administrativy a na počátku byl velitelem Slovinské domobrany. Později formálně rezignoval na tuto funkci, ale ve štábu domobrany byl vždy považován za jejího ''otce''. Rupnik vyzval všechny Slovince ke vstupu do domobrany. Také v Littoralu Nměci povzbudili antikomunistické hnutí. Chtěli zformoval slovinské oddíly, protože italští fašisté byli v této oblasti krajně nepopulární. 29.11.1943 gauleiter Rainer vydal rozkaz k formování domobraneckých oddílů v ''Jadransko Primorje'', které by byly podřízeny velitelům SS a Polizei v Lublani a Terstu. V té době též přijeli vůdci SLS a kněží do Lublaně pomoci s bojem proti komunismu. Novým velitelem domobrany v Littoralu se měl stát plukovník Kokalj. Plukovník Anton Kokalj byl do 12.10.1943 hlavním inspektorem Slovinské domobrany, ale později ho z této pozice pro jeho špatný vliv odstranil generál SS Erwin Rösener. Globocnik požádal Rösenera o pomoc, protože v Littoralu bylo málo vycvičených slovinských důstojníků. Rösener označil koncem října plukovníka Kokalje jako hlavního organizátora domobrany v Littoralu. Udělal to bez vědomí generála Rupnika, který neměl Kokalje rád. 12.11.1943 byla SNVZ formálně založena Globocnikem. Nezávisle na Kokaljovi a SLS a s instrukcemi od Rupnika byl 8.11.1943 poslán do Terstu poručík Marjan Lavric s rozkazem jednat s Němci o podpoře a organizaci SNVZ. 15.11. odjela do Littoralu skupina 29 domobranců, další následovali. Tento oddíl vedl Lavric, bylo v něm sedm mužů, kteří se později stali důstojníky SNVZ a byli z Lublani, dělníci a studenti. Dobrovolníci se přihlásili u SD v Terstu, která začala s jejich výcvikem a chodili s Němci na hlídky nebo pracovali jako tlumočníci. Vyslýchali také zajaté partyzány ve věznici v Terstu a šířili protikomunistickou propagandu. V té době měli problémy s tím, komu jsou vlastně podřízeni. Dokonce ani Němci nevěděli, zda jsou policisté nebo částí Waffen-SS. 4.12. šel Lavric k SS-Sturmbannführer Ernstu Lerchovi, kde zjistil, že byli přiděleni do špatného oddělení. Lavric se také doslechl o Kokaljovi a šel za ním a podal mu zprávu o špatném spojení mezi ním a Němci. Kokalj mu přislíbil pomoc, ale v prosinci byl Lavric a jeho muži přiděleni k SS-Karstwehr Battalion, dvě čety byly přesunuty do Gradišče a jedna pod velením seržanta Janeze Speha zůstala v Terstu. 13.1.1944 byla domobrana konečně podřízena plukovníku Kokaljovi. Ale tento oddíl byl stále formálně částí SD do konce roku 1944. 26.11.1943 poslal Globocnik 16 bodů instrukcí o formování SNVZ:
1.) Globocnik jmenoval plukovníka Kokalje velitelem SNVZ s úkolem zformovat Bezpečnostní sbor v oblasti.
2.) Plukovník Kokalj je podřízen generálu SS Globocnikovi a dostává všechny instrukce od něj.
3.) Hlavním úkolem Bezpečnostního sboru je založit bezpečnostní organizaci, která by se starala o klid v oblasti a měla vlastní velitele. Ti budou dostávat instrukce od místních německých velitelů. 
13.) Oficiální štáb plukovníka Kokalje je v Terstu.
14.) Ve finančních a ekonomických otázkách, jako platby, oblečení, výzbroj je Kokalj podřízen Globocnikovi.
16.) Pokud Kokalj bude potřebovat materiál pro kulturní a propagandistickou práci, dodá mu jej Globocnik.
Hlavním úkolem SNVZ mělo být zabezpečení pořádku v oblasti. Mezitím se pokoušelo uplatnit svůj vliv v SNVZ mnoho slovinských politických stran. Plukovník Kokalj měl od začátku mnoho problémů. 


Domobranci v kásárnách Sv. Ivana v Terstu.

Vojenský vývoj SNVZ:

Na počátku nebyli důstojníci a ani vojáci, což znamenalo, že SNVZ má být zformován z ničeho. Také partyzánská propaganda proti ustavení SNVZ byla stále silnější. Po Novém roce 1944 zde bylo jen 10 mužů v Terstu a skupina poručíka Lavrice se 40 muži, ale mezi těmito skupinami panovaly rozpory. Do 15.1. vstoupilo do SNVZ jen 6 dobrovolníků. To znamenalo, že propaganda byla velmi špatná. Většina pamfletů byla vytištěna v Lublani a pro oblast Lublaně byly podmínky zcela jiné než pro Littoral a této propagandě lidé nerozuměli. Zprvu se pokoušeli vytvořit SNVZ jen náborem dobrovolníků, ale pak přišla mobilizace. První opravdoví dobrovolníci pro SVNZ přišli z oblasti Idrija, kde bylo mnoho partyzánských dezertérů, někteří dokonce vstoupili do Slovinské domobrany v Lublani. Po iniciativě plukovníka Antona Kokalje a místního poručíka SNVZ Ignace Hladnika se rozhodli vstoupit do SNVZ. Bylo to 100 mužů, kteří později tvořili zejména 1. SNVZ rotu v kasárnách Sv.Ivan v Terstu. Tato domobrana se později zúčastnila na nové mobilizaci, ale získali jen 10 nových rekrutů. To vedlo plukovníka Kokalje, aby požádal o pomoc v Lublani, aby mu poslali nějakou silnější domobraneckou jednotku, která by sloužila jako základ SNVZ. 7.2.1944 přijela do Littoralu Propagandna ceta, kterou vedl poručík Dusan Lenscak. Měla 70 mužů. Koncem ledna vydal Rösener rozkaz zformovat speciální propagandistickou rotu o síle 70 mužů. Všichni muži měli být dobrovolníci, kterým se tato práce líbila a mohli se vrátit zpět do Lublaně po dvou měsících služby v Littoralu. Byly zde však rozpory, kdo bude velitelem této jednotky. SLS chtěla svého muže, Milko Piriha, ale později byl přidělen jako velitel poručík Lenscak. V této rotě bylo mnoho mužů, kteří později hráli velkou roli v SNVZ jako poručík Franc Petkovsek. Rota přijela do Terstu obrněným vlakem a tři týdny pomáhala při náboru rekrutů z okrsku Idrija a na konci února byla přesunuta do Postojni, kde strážila železnici a silnici mezi Terstem a Rijekou (Fiume). Měla také mobilizovat všechny muže schopné vojenské služby z Idrije, ale v tom měla malý úspěch, zejména proto, že oblast již byla vyčerpána. V dubnu a květnu byla rota v Prestraneku, ale když přišel čas k návratu do Lublani, plukovník Kokalj jim nabídl volný výběr, ze 71 mužů se 28 vrátilo do Lublani, 26 se rozhodlo zůstat a zbytek utekl. V 5.1944 byla jednotka konečně rozpuštěna. Lenscakova rota byla poslední pomocí oficiálně zorganizovanou Němci. Štáb SNVZ a vůdci SLS již však měli vlastní prameny, jak poskytnout SNVZ nové vojáky. V té době bylo v Ljubljani mnoho uprchlíků z Dolenjska a Notranjska, kteří sem uprchli hlavně proto, že již žádné domovy neměli. Mnoho domů bylo vypáleno nebo zbořeno. V 3.1944 přijelo z Ljubljani do Terstu 300 mužů. Štáb Slovinské domobrany posílal tolik mužů do Littoralu, protože jejich jednotky měli již 13.000 mužů a Němci nechtěli zformovat nové jednotky, protože měli obavy z přílišné síly Domobrany. Tak se také mohli občas posílat muži k posílení SNVZ. Mnoho mužů přišlo do SNVZ po útěku ze Slovinské domobrany v Ljubljani z různých jiných důvodů. Kokaljovi muži byli také velmi aktivní v Lublani, slibovali mužům více peněz, rychlejší povyšování a další výhody. Plukovník Kokalj složil na konci roku 1943 organizační strukturu SNVZ. Velení skupiny se skládalo z velitele, jeho adjutanta, propagandistického a důstojnického štábu. Roty byly rozděleny do čet. Administrativa byla stejná jako u Němců, úředním jazykem byla slovinština. Kokalj také vytvořil disciplinární a další nařízení. Správným rozhodnutím bylo, že velení každé skupiny mělo být v rukou Kokalje. V 12.1943 a v 1. a 2.1944 přijelo do Terstu několik slovinských důstojníků, aktivních nebo záložních, buď z bývalé královské armády nebo ze Slovinské domobrany v Lublani. Mnoho z nich bylo přáteli plukovníka Kokalje, mnozí z nich s ním sloužili v Královské gardě. Několik důstojníků poslala také SLS. Z různých archívů je patrno, že se k SNVZ připojilo během doby asi 180 důstojníků, což je poměrně vysoký počet, protože SNVZ nedosáhla nikdy 2.000 mužů. Samozřejmě se mnozí důstojníci vrátili zpět do Lublaně, někteří odešli k slovinským četnikům a 8 jich bylo zabito v bojích s partyzány. Celkem měla SNVZ k dispozici 56 důstojníků. Jak již bylo psáno, jedním důvodem vstupu do SNVZ bylo také rychlé povýšení. Obvykle to byla pravda. Například: dva důstojnické kurzy zvýšily počet poručíků o 20. Důstojníci přijížděli do Littoralu z různých důvodů, někteří chtěli pomoci slovinskému lidu k překonání následků italského fašistického teroru, který zde vládl 20 let, jiní hledali dobrodružství a další se zde narodili, utekli do Jugoslávie a nyní se vraceli. Těchto bylo ale jen 16. Dalším důvodem bylo, že důstojníci obvykle podporovali různé politické skupiny. Na počátku roku 1944 Anton Kokalj zorganizoval svůj štáb, který nazval Organizacijski stab, který byl hlavním štábem SNVZ do konce války. Během celé této doby byl Kokalj jeho velitelem, nejdříve jako inspektor a od 2.1945 jako velitel. Kromě něj sloužilo ve štábu dalších 15 důstojníků, nejdůležitější funkce byly vrchní velitel a asistent inspektora. Vrchním velitelem byl nejdříve kapitán Franjo Dolinsek a později do konce války kapitán (později major) Rudolf Wagner. Asistentem inspektora byl v prvních měsících SNVZ podplukovník Janko Ahacic a poté major (později podplukovník) Rudolf Ferencak. Inspektor měl také svého adjutanta a osobního sekretáře. Štáb byl rozdělen do oddělení:
• Propagandistické oddělení – kapitán a kaplan dr. Ignacij Kunstelj, spojařská sekce – poručík Karlo Rakovec
• Ekonomické oddělení – major France Cokan, materiální sekce – major Lovro Treo
• Rozvědka – kapitán Joze Majcé
• Stavební oddělení – poručík dr. Egon Stare
• Nahrávací oddělení – kapitán Ludvik Gracner
• SNVZ církevní úřad – kapitán a kaplan dr. Ignacij Kunstelj
• Kulturně-politická sekce – dr. Ivan Martelanc
• SNVZ policie – kapitán dr. Joze Kovacic
• SNVZ zdravotníci – dr. Aleksander Ferencak


Muž pod červeným bodem je plukovník Anton Kokalj, po jeho pravici je generál Leon Rupnik. Tento obrázek je z pohřbu velitele praporu kapitána Dusana Menicanina, který byl zabit v boji 11.12.1944.

SNVZ měla kasárna v Terstu, u sv. Ivana. V těchto kasárnách byly jednotky SNVZ přebývající právě ve městě. Byl zde také štáb a náborová škola SNVZ, což znamená, že zde byli noví vojáci na výcviku. Velitelem školy a kasáren byl kapitán Radivoj Fajdiga, později kapitán (major) Pero Horn. V zámku Devin měli Němci poddůstojnické kurzy jednak pro vlastní vojáky, ale i pro vojáky SNVZ. Každý distrikt měl svou vlastní velící skupinu. 8.1.1944 byla zformována první velící skupina v Postojne, která byla zodpovědná za distrikt Terst. Prvním velitelem SNVZ v Postojne byl kapitán Franjo Remic, později kapitán (major) Julij Cesar, který vedl skupinu téměř do rozpuštění (v 7.1944 ho nakrátko nahradil kapitán Jozef Lang) a na podzim 1944 ho nahradil major Janko Debeljak. Domobranci v Postojne měli kasárna v ex-Casa del Fascio. Později byla zformována také velící skupina pro distrikt Gorizia, pravděpodobně v 4.1944. Gorizia neměla velkou domobraneckou jednotku do 5.1944, kdy přijela do Terstu 2. SNVZ pěší rota pod velením poručíka Bozidara Pockaje. Štábu skupiny Gorizia velel kapitán Viljem Krainer, později major Janko Debeljak a nakonec poručík Joze Ronko. SNVZ také chtěl ustavit náborovou školu v Gorizii, ale tento plán selhal. Slovinci nebojovali proti komunismu jen v SNVZ, ale mnoho jich také sloužilo v německých jednotkách SS. Mnoho Slovinců bylo mobilizováno do německé armády. S mobilizací začal jako první velitel SS-Karstwehr Battalion, plukovník SS dr. Hans Brand, jehož jednotka spáchala v Littoralu několik zločinů, jichž se bohužel zúčastnili též Slovinci. Němci mobilizovali také mnoho Slovinců do SS-Wachmannschaft Abteilung. Štáb těchto praporů byl v Terstu, Kompanie /G nebo ''Kommando G'' v Gorizii. Od 1.1944 byla pod velením SS-Untersturmführer Kurta Franze, který předtím sloužil v Terstu a Polsku. 


SS-Untersturmführer Kurt Franz obdržel Železný kříž II. třídy, Gorizia 6.5.1944.

V kasárnách ''Kommando G'' byla také Náborová škola Domobrany, kde se cvičili choravstští a slovinští vojáci. Účastnili se většinou strážní služby, ale někdy též bojovali proti partyzánům. Franz byl za svoji činnost vyznamenán EK II. Tato německá mobilizace Slovinců nebyla schvalována SNVZ. Pod velením SS-Untersturmführera Franze byla také cvičena skupina domobranců v Rihemberku, která 22.7.1944 přešla k partyzánům. Ten, kdo napsal zprávu o tomto incidentu pro plukovníka Kokalje, napsal nakonec:,,Tento případ je možno využít pro naše účely''. Tím chtěl SNVZ ukázat německým úřadům, že tato cesta nevede k účasti Slovinců na protipartyzánském boji a že bude lepší nechat všechny muže jim. Na počátku 6.1944 byla zformována Velící skupina SNVZ pro distrikt Fiume se štábem v Ilirska Bistrica. Hlavní jednotkou této skupiny byla 3. SNVZ pěší rota, které velel poručík Slavko Svetlicic, kterého později nahradil kapitán Anton Mehle, když přijel 13.5. z Terstu. Částí této skupiny byla 1. SNVZ pěší skupina umístěná v Klani (Chorvatsko). Štáb byl umístěn v kasárnách Na Vidmu, Ilirska Bistrica. Od 9.1944 operovala také SNVZ skupina ''Idrija''. Ta se skládala z 10., 15. a 17. SNVZ střelecké roty. Speciální skupina SNVZ byla od 15.8.1944 pod velením kapitána Vinko Fortuny, bývalého velitele posádky Slovinské domobrany v Logatecu. Na počátku 4.1944 byl konečně u konce výcvik prvních pěti střeleckých rot SNVZ. Plukovník Kokalj při této příležitosti také reorganizoval pojmenování rot SNVZ. Na konci 4.1944 již operovala 7 střeleckých rot, tři byly v Terstu, dvě v Postojne, kdežto v Tolminu byla 6. SNVZ střelecká rota a ve Sv.Peter v Krasu 7. SNVZ střelecká rota, které velel poručík Lojze Ilija. V oblasti Tolminu byla také malá posádka v Kobaridu (Caporetto), kde byla 9. SNVZ střelecká rota pod velením poručíka Radka Cotice. Podobně byla 10. střelecká rota ve Veharse. U první z nich byla umístěna Propagandistická a náborová četa, které velel poručík Ignacij Hladnik se 40 muži. Jak tato posádka rostla, stala se z ní rota. V 5.1944 byla v Terstu zformována 8. SNVZ pěší rota (poručík Franc Petkovsek) a 11. SNVZ sřelecká rota (poručík Emil Savelli). Spolu se Záložní rotou, která byla zformována krátve před těmito dvěma, měl SNVZ nyní na počátku 6.1944 12 střeleckých rot, z kterých 8., 11. a Záložní byly v Terstu. Bylo v nich 1.225 mužů. Největší byla 4. SNVZ střelecká rota v Postojne o 147 mužích, zatímco 9. SNVZ střelecká rota v Kobaridu měla jen 8 mužů. 5.6.1944 byla zformována 12. SNVZ střelecká rota (poručík Miroslav Pupis), která zůstala v Terstu, ale 1.9.1944 byla rozpuštěna. 13. SNVZ střelecká rota pravděpodobně nikdy neexistovala. V 6.1944 byla zformována 14. SNVZ střelecká rota, která byla brzy rozpuštěna, ale 1.9.1944 byla opět zformována z rozpuštěných 4. and 12. SNVZ střelecké roty. 14. SNVZ střelecká rota byla pod velením poručíka Miroslava Pupise, kterého později nahradil kapitán Vilko Cuderman. V 7.1944 byla zformována také 15. SNVZ střelecká rota (poručík Josko Jakos). Tato rota byla kompletně zničena u Crni Vrhu, ale později zformována z mužů 10. a 17. SNVZ střelecké roty a pojmenována po svém padlém veliteli rota ''Josko Jakos''. 16.8. byla z Náborové roty ve Vipavě zformována 16. SNVZ střelecká rota, která byla již 5.9. rozpuštěna a začleněna do 5. SNVZ střelecké roty v Ajdovscině. Tak byla tato rota chvilku částí SNVZ Idrija, ale nyní Gorizia SNVZ. Konečně 16.8. byla zformována také 17. SNVZ střelecká rota v Colu, která byla později přesunuta do Gore u Idrije. 9.10.1944 byla tato rota rozpuštěna a začleněna do 15. SNVZ střelecké roty.


Domobranci na důstojnickém kurzu na zámku Devin, léto 1944.


Na podzim 1944 existovaly 4 Skupiny:

• SNVZ Gorizia
- 2. SNVZ střelecká rota 
- 5. SNVZ střelecká rota 
- (16. SNVZ střelecká rota)
- 6. SNVZ střelecká rota
- 9. SNVZ střelecká rota

• SNVZ Idrija 
- 10. SNVZ střelecká rota 
- 15. SNVZ střelecká rota 
- (16. SNVZ střelecká rota)
- 17. SNVZ střelecká rota 

• SNVZ Postojna 
- 7. SNVZ střelecká rota 
- 8. SNVZ střelecká rota 
- 11. SNVZ střelecká rota

• SNVZ Ilirska Bistrica 
- 1. SNVZ střelecká rota 
- 3. SNVZ střelecká rota 

Další roty – 4. SNVZ střelecká rota, 12. SNVZ střelecká rota, 14. SNVZ střelecká rota a Záložní rota byly umístěny v Terstu. V Terstu byla také umístěna Štábní rota, která byla zformována v 9.1944 místo Záložní roty, která byla rozpuštěna. Pro dezerce, nedostatek mužstva a z dalších důvpdů operovalo na počátku 10.1944 jen 14 SNVZ střeleckých rot – 4., 12. a 17. byly zrušeny a 13. nikdy neexistovala. Roty se zdržovaly v posádkách, někdy posílaly čety do nejbližších vesnic na několik dnů nebo týdnů. Například 7. SNVZ měla jednotky v Sempeteru, 5. SNVZ ve Vipavě a později ve Storje, 9. SNVZ v Trnovu, 1. SNVZ v Sezani, 10. SNVZ v Idriji a Gore, 11. SNVZ ve Storje a 6. SNVZ v Kanali, Grahovu a Anhovu. SNVZ se také pokoušel ustavit administrativní úřady v Littoralu, byla organizována také policie. V 3.1944 existovala policie nebo bezpečnostní čety v Terstu, Postojne a Gorizii, malé jednotky byly v Sv.Peter v Krasu, Ajdovscine, Ilirske Bistricy, Kobardi a Idriji. Nejdůležitější byla policie v Postojne, které dlouhý čas velel poručík Pavle Kovac. Koncem 7.1944 měla tato policejní četa 90 mužů. SNVZ městská police (Policija) byla pod velením kapitána dr. Joze Kovacice. Později byly všechny policejní jednotky sloučeny do Policejního praporu, kterému velel major Joze Majcé, předtím velitel rozvědky SNVZ. V 2.1945 byly zformovány nové policejní čety v Ajdovscine, Divaci, Sezane, Vipave a Nabrezine. SNVZ policie vykonávala obvyklou policejní práci. Někdy také vyhledávala rekruty pro SNVZ a dezertéry. Ve městech, které byly v blízkosti železnice jako Postojna, Sv.Peter v Krasu a Ilirska Bistrica existovala také Slovinská ekonomická policie, které velel poručík Stanislav Bizjak. Kažé místo mělo 10 mužů. Tato policie kontrolovala trať, bojovala proti černému trhu, apod. Na počátku 2.1945 byla ustavena Venkovská policie (Orozniski Zbor) se štábem v Postojne pod velením majora Drago Sinkovece. V té době byly založeny také Záložní obranné síly (Rezervna Dezelna bramba), kterým také velel major Drago Sinkovece. O této organizaci je jen málo informací. Byla zřejmě zodpovědná za výcvik záloh domobranců. Kancelář SNVZ byla také v Ljubljani, která zajišťovala přísun dobrovolníků a propagandistické materiály pro Littoral. Náčelníkem kanceláře byl poručík Joze Zajicek a od 5.1944 poručík Vladimir Mazi.


Vojáci SNVZ při ranní rozcvičce, kasárna Sv. Ivan, Terst.

Počet vojáků SNVZ, kteří přišli z Lublaně a chtěli sloužit v oblasti Primorska byl každým dnem menší. Počet těch, kteří utíkali, vzrůstal. Mnoho vojáků jednoduše dezertovalo zpět do Lublaně. Někteří se vrátili do Slovinské domobrany v Lublani. Někteří uprchli k partyzánům, k slovinským četnikům nebo jinam. Mnoho velitelů to tolerovalo, například velitel 9. SNVZ střelecké roty přijal několik dezertérů z 8. SNVZ střelecké roty v Postojne, to samé udělal i velitel 10. SNVZ střelecké roty ve Veharse. Disciplína v jednotkách SNVZ nebyla vysoká, pití, rabování a dokonce vraždy nijak nezvedaly reputaci SNVZ u obyvatelstva. 


Domobranci ve věku 17 a 18 let.

Velitelství SNVZ odmítlo přísahat Adolfu Hitlerovi a Německé říši 20.4.1944 stejně, jako jejich kolegové v Lublani. Na počátku 8.1944 měl SNVZ 1.850 mužů, z nichž bylo 80 důstojníků a 200 poddůstojníků. Na podzim 1944 měl SNVZ kolem 2.000 mužů v 15 střeleckých rotách. Všichni příslušníci SNVZ byli oficiálně slovinsky nazýváni Strazarji nebo německy Landschutzmänner. Neoficiálně se nazývali domobranci. SNVZ nosili italské uniformy, kokardy na čepicích a znaky na přilbách byly Slovinské domobrany. Rukávový odznak byla červená ilyrská galera na bílo-tmavě-modrém štítě, lemovaném tmavě-modrou. Byli vyzbrojeni italskými zbraněmi, s výjimkou 6. SNVZ střelecké roty v Tolminu, která měla německé zbraně, ale později je vyměnila. Do podzimu 1944 měl SNVZ velmi málo těžké výzbroje, žádná děla, jen posádka ve Veharse nějaké měla, ale ty byly předány posádce Slovinské domobrany v Rovte.

 
SNVZ hodnosti:
Důstojnické byly stejné jako u Slovinské domobrany v Lublani:
- Polkovnik (plukovník)
- Podpolkovnik (podplukovník)
- Major (major)
- Stotnik (kapitán)
- Nadporocnik (nadporučík)
- Porocnik (poručík)
- Stabni Narednik (štábní důstojník)
Pro poddůstojníky a mužstvo adoptoval SNVZ německé policejní hodnosti:
- Glavni Strazmojster (Hauptwachtmeister)
- Strazmojster Vodnik (Zugwachtmeister)
- Nadstrazmojster (Oberwachtmeister)
- Strazmojster (Wachtmeister)
- Krdelni strazmojster (Rottwachtmeister)
- Podstrazmojster (v 7.1944 Nadstrazar) - (Unterwachtmeister)
- Pripravnik (v 7.1944 Strazar) - (Anwärter)
SNVZ v 10.1944 převzala hodnosti domobrany (Nadstrazar a Strazar se staly Strazar-Private).
Německým styčným důstojníkem u SNVZ byl Hauptmann Gendarmerie Rieck. Dvěma dalšími styčnými důstojníky byli Gendarmerie Leutnant Peitler a Hauptmann Heinrich Jütte. Na podzim 1944 Němci a plukovník Kokalj konstatovali, že SNVZ není úspěšný ve své antikomunistické propagandě. Proto Němci rozhodli, že bude ze všech jednotek SNVZ zformována větší, útočná jednotka pro boj proti partyzánům. Tato velká reorganizace začala oficiálně 24.10.1944, když byl zformován Slovinský  1. útočný pluk. Všechny skupiny SNVZ byly rozpuštěny. Každý prapor měl tři střelecké a jednu těžkou rotu. Byly zformovány čtyři prapory se 16 rotami:
• 1. SNVZ prapor, štáb Idrija, kapitán Vinko Fortuna
- 1. SNVZ střelecká rota (''Rota nadporučíka Joze Jakose'')
- 2. SNVZ střelecká rota
- 3. SNVZ střelecká rota
- 4. SNVZ těžká rota
1. SNVZ prapor byl složen z bývalé 6., 10. a 15. SNVZ střelecké roty.

• 2. SNVZ prapor, štáb Postojna, velitel kapitán Pero Horn, od 12.1944 major Drago Sinkovec
- 5. SNVZ střelecká rota
- 6. SNVZ střelecká rota
- 7. SNVZ střelecká rota
- 8. SNVZ těžká rota
2. SNVZ Battalion byl složen z bývalé 8. a 14. střelecké roty, Štábní roty a SNVZ náborové školy.

• 3. SNVZ prapor, štáb Prestranek, major Janko Debeljak
- 9. SNVZ střelecká rota
- 10. SNVZ střelecká rota
- 11. SNVZ střelecká rota
- 12. SNVZ těžká rota
3. SNVZ Battalion byl složen z bývalé 4., 5., 7., 9. a 11. SNVZ střelecké roty.

• 4. SNVZ prapor, štáb Ilirska Bistrica, kapitán Anton Mehle, od 1.1945 kapitán Joze Derganc.
- 13. SNVZ střelecká rota
- 14. SNVZ střelecká rota
- 15. SNVZ střelecká rota
- 16. SNVZ těžká rota
4. SNVZ prapor byl složen z původní 1., 2. a 3. SNVZ střelecké roty.

V Terstu byly umístěny následující jednotky:
štáb s nemocnicí SNVZ
soudní oddělení
část propagandistického oddělení
SNVZ vojenská kantýna
SNVZ náborová škola byla přesunuta do Postojne. V 11.1944 byla zformována Technická rota, které velel nadporučík Viljem Lenassi. Technickým velitelem byl poručík ing. Izidor Martinjak. V 2.1945 byla rozpuštěna a začleněna do 2. SNVZ praporu.
Všechny roty a prapory byly brzy přesunuty do nových působišť:
- štáb a II. SNVZ prapor v Postojne
- I. SNVZ prapor měl štáb s jednou střeleckou a těžkou rotou v Colu, jednu ve Veharse a jednu v Crni Vrh
- III. SNVZ prapor měl být přesunut do Dornberku, ale na počátku 1.1945 byl stále v Prestraneku a později se přesunul do Ajdovscine a Vipavi
- IV. SNVZ prapor měl štáb s těžkou a střeleckou rotou ve Sv. Kriz a dvě střelecké roty v Ajdovscine


Domobranci v kasárnách Sv. Ivan.

28.11.1944 byl plukovník Anton Kokalj jmenován velitelem Slovinského 1. útočného pluku. V 2.1945 SS-Sturmbannführer Georg Michalsen (Michalsen byl formálním velitelem, major Janko Debeljak byl oficiálním představitelem velitele) převzal velení do 3.1945, kdy ho vystřídal major Janko Debeljak. Náčelníkem štábu 1. útočného pluku byl major Rudolf Wagner. Bojů proti partyzánům se zúčastnily zejména III. a IV. SNVZ prapor. Byly použity v rámci německé ofenzívy v roce 1945 proti 9. partyzánskému sboru NOVJ. V 1.1945 byl štáb pluku přesunut do Ajdovsciny. Hlavní štáb SNVZ zůstal v Postojne, ale 23.1.1945 byl také přesunut do Terstu. 12.1.1945 byla zformována Kampfgruppe Ajdovscina z III. a IV. SNVZ praporu se štábem v Ajdovscine. Pod velením této skupiny byla také 5. SNVZ střelecká rota (poručík Stane Zupancic) a dočasně 2. SNVZ střelecká rota (poručík Franc Srebotnik). Kampfgruppe Ajdovscina byla pod velením kapitána Joze Dergance, jeho zástupcem byl kapitán Franc Egger. V 1.1945 měla tato jednotka 450 mužů (IV. SNVZ prapor nebyl započítán). V Ajdovscine byla později zformována Náborová rota a Posádková rota. SNVZ nemocnice byla v Postojne se dvěma odděleními v Ilirska Bistrica a Ajdovscina. 24.3.1945 byl zformován 2. útočný pluk se štábem v Ilirska Bistrica. Velitelem byl major Joze Majcé. O šest dnů později byl 2. útočný pluk rozpuštěn. 9.2.1945 převzal plukovník Anton Kokalj velení všech jednotek SNVZ. Nyní byl opravdu velitelem SNVZ, ne jen inspektorem.

Vojenská role SNVZ a boje s NOVJ:

SNVZ nikdy nehrál zásadní vojenskou úlohu v Littoralu. Hlavním důvodem bylo, že měl jednoduše málo mužů pro nějakou větší vojenskou operaci. Němci jej používali při nedostatku vlastních jednotek k ochraně železnic, silnic a mostů. Jeho vojáci byli také umístěni v důležitých posádkách jako byl Crni Vrh, odkud kontrolovali venkov. Bojové operace prováděla zejména Kampfgruppe Ajdovscina, umístěná v údolí Vipava, která se zúčastnila hlídek proti partyzánům. Také I. SNVZ prapor se zúčastnil několika omezených akcí proti partyzánům. První záznam o boji mezi partyzány a SNVZ je z 18.12.1943, kdy partyzánská Brigáda Srecko Kosovel napadla hlídku SNVZ (pravděpodobně skupinu poručíka Lavrice). V prvních měsících roku 1944 nebyly žádné boje s partyzány, protože SNVZ měl jen skupinu poručíka Lavrice. SNVZ se začal formovat v 2.1944. SNVZ byl zejména používán Němci na malé vojenské prohlídky vesnic, které nebyly příliš vzdálené od jeho posádek. V 4.1944 byla partyzány napadena posádka SNVZ v Postojne. Cílem útoku bylo zničit železnici Rakek - Kosana. Útok nebyl příliš úspěšný. 22.5.1944 zaútočil II. prapor Brigády Vojkova na posádku SNVZ ve Veharse. Útok byl pro nedostatek informací a řadu omylů způsobených velitelem praporu neúspěšný. Posádka ve Veharse byla složena z 10. SNVZ střelecké roty, která měla reputaci nejbrutálnější roty SNVZ. 5.6.1944 Slovinská partyzánská 30. divize zaútočila na posádku v Razdrto, která byla složena ze 2 německých poddůstojníků, 4. SS-Wachmannschaft Kompanie a 5. SNVZ střelecké roty s 90 muži pod velením poručíka France Petkovseka. Proběhlo několik střetů, pak partyzáni ustoupili. 11.6. byla 5. SNVZ střelecká rota přesunuta do Storje u Sezana, když byly kasárna v Razdrto zničeny partyzánskými děly. V noci 18./19.8.1944 položili partyzáni nálož ke kasárnám SNVZ v Tolminu, kde byla 6. SNVZ střelecká rota. Ačkoliv byla exploze velká, bylo jen málo zraněných a mrtvých. Stejný útok proběhl na kasárna SNVZ v Kanali, kde byla skupina domobranců z 6. SNVZ střelecké roty. Této skupině velel seržant Teodor Suligoj, který byl fanatickým antikomunistou a byl velice nebezpečný pro partyzány. Ti se ho rozhodli úspěšně zlikvidovat. Jedním z největších bojů mezi SNVZ a partyzány byla bitva o Crni Vrh. Crni Vrh byla velmi důležitá vesnice, která kontrolovala cestu z Notranjska do Littoralu. Partyzánské hnutí v oblasti bylo silně omezeno. V Crni Vrh byla umístěna 15. SNVZ střelecká rota, které velel poručík Joze Jakos. Partyzánský štáb přikázal 9. partyzánskému sboru zničit tuto posádku. Partyzáni zaútočili 1.9.1944 s podporou dělostřelectva. Boje byly velmi tvrdé. Hlavní roli v útoku sehrála Brigáda Lojze Gradnik. Domobranci byli brzy obklíčeni v kostele, škole, kasárnách a domě kněze. III. partyzánský prapor zabránil skupině 50 domobranců v průlomu. Mnozí domobranci byli zabiti, mezi nimi velitel poručík Joze Jakos. Partyzáni poté povolali ze zálohy také III. prapor z Brigády Kosovel. Ten zaútočil a obsadil knězův dům, kostel a kasárna. Jen domobranci ve škole se stále bránili, ale kolem 18:00 také oni kapitulovali. 15. SNVZ střelecká rota byla zničena. Některé jednotky SNVZ se zúčastnily bojů za záchranu 15. SNVZ roty, ale partyzáni všechny jejich útoky odrazili. Jednotky SNVZ, hlavně I. a III. SNVZ prapor se zúčastnily na velké německé ofenzívě ''Adler'', která měla zničit partyzánský 9. sbor. Ofenzíva začala 19.12.1944 a skončila koncem měsíce bez většího výsledku. 16.1.1945 partyzánské brigády Gregorcic a Kosovel zabránily III. SNVZ praporu v přesunu z Ajdovscine. V 2. a 3.1945 Němci připravili novou ofenzívu Rübenzahl proti 9. sboru.


Dr. Friedrich Rainer na inspekci jednotek SNVZ, jaro 1944.

Nejsilnější boje mezi partyzány a SNVZ proběhly v posledních dnech války, kdy chtěli partyzáni dobýt tři důležité vesnice, Otlico, Sinji Vrh a Predmejo. Útok byl zahájen 26.4.1945 partyzánskou 30. divizí:
- Brigáda Gradnik 
- Brigáda Bazoviska
- Brigáda Gregorcic


Vojáci SNVZ čtou časopis ''Slovensko Domobranstvo''.

SNVZ měl více než 30 padlých, mezi nimi byl velitel 13. SNVZ střelecké roty nadporučík Franc Mali, který byl zabit v Otlici. Do konce války se SNVZ soustředil v údolí Vipava. Dezerce stále přibývaly. Také velitel 9. SNVZ střelecké roty nadporučík Radko Cotic utekl v posledních dnech války. Utekl s 10 muži, ale brzy byl zajat Němci a předán do vězení v Terstu. Pravděpodobně chtěl přejít k četnikům. Členové policie SNVZ zůstali v Postojne, kde bojovali proti partyzánům do 1.5.1945, ale brzy ustoupili z města. Velká část I. SNVZ praporu ustupovala se Slovinskou domobranou z Lublaně do Korosky. 30.4. začal SNVZ ustupovat do Gorizie. Domobranci z Tolminu chtěli ustoupit přes údolí Soca do Gorizie. Byli napadeni partyzány u města Kanal. Polovina mužů byla zajata nebo zabita, zbytek dosáhl Gorizie. V Terstu stále existovala posádka SNVZ v kasárnách St. Ivan s 200 muži a štábem SNVZ. 28.4.1945 zaútočili na tato kasárna partyzáni. SNVZ rozhodl evakuovat Terst. Část štábu SNVZ se nalodila na německé a chorvatské lodi v přístavu. Uprchli a kapitulovali před britskou armádou u ústí řeky Tilment. Mezitím se plukovník Anton Kokalj pohádal se svými důstojníky, nenalodil se a odjel autem na Gorizii, kde zmizel. Některé prameny uvádějí, že byl zajat a zastřelen příslušníky OZNA. 1.5.1945 potkali ustupující vojáci SNVZ první britské tanky a jednotky u vesnice Fari. 4.5.1945 byli odzbrojeni a posláni do tábora Visco u Palmanova. Později byli v různých italských táborech jako Treviso, Servigliano, Cesena, Eboli, Senigalio, atd. Mnoho mužů z SNVZ odjelo později do Argentiny a někteří se rozhodli zůstat v Británii. Po válce byli někteří důstojníci zatčeni a odsouzeni k smrti: major France Cokan, dr. Egon Stare, Franjo Dolinsek, ing. Izidor Martinjak, Drago Sinkovec, nadporučík Ivan Smid a další. Mnoho vojáků SNVZ bylo také popraveno v Trnovski gozd.