Slovenski
Narodni Varnostni Zbor (SNVZ)
Primorsko
Domobranstvo
Slovinský národní bezpečnostní sbor
26.4.1915:
dohoda nazvaná Londýnská smlouva byla podepsána mezi Velkou Británií,
Francií, Ruskem a Itálií. Itálie se stala jejich spojencem ve válce měsíc
po podpisu dohody. Co znamenala dohoda pro slovinský národ? Mnoho, na
jejím základě spadalo 1/3 slovinského obyvatelstva a území pod nadvládu
Itálie za její účast ve válce. Itálie dostala následující
teritoria: • Jižní Tyrolsko se zejména německým obyvatelstvem •
Istrii se slovinským a chorvatským obyvatelstvem • Terst • Gorizii
• Dalmácii s chorvatským obyvatelstvem • Littoral (Primorsko)
se slovinským obyvatelstvem •
Posocje s městy Bovec, Tolmin a Kobarid • chorvatské jaderské
ostrovy Losinj, Lastovo, Palagruza, Vis, Pag, Korcula, Kornati, Premuda,
Olib, Hvar atd. • město Vlorë a oblast kolem ostrova Sazan v Albánii
• Francie a Británie potvrdily italskou suverenitu nad Dodekaneskými
ostrovy (Řecko) • Itálie měla také dostat část německých kolonií
a Turecké říše.
24.5.1915: Itálie vyhlašuje válku Rakousko-Uhersku. Bylo otevřeno nové
bojiště v Evropě. Italové a Rakušané svádějí 12 bitev u
Isonza, kde padne na obou stranách asi milión vojáků. 12. bitva o
Isonzo byla zahájena německo-rakouskou 14. armádou 24.10.1917. Italská
armáda zkolabovala (300.000 válečných zajatců), Francie a Británie
musely stáhnout své divize ze Západní fronty ke stabilizaci situace.
Boje pokračovaly a v říjnu 1918 Italové zahájili svojí
''telefonní'' ofenzívu a zajali 430.000 Rakušanů, ačkoliv již bylo
podepsáno příměří mezi Rakousko-Uherskem a Itálií!!! Mnoho vojáků
se nevrátilo ze zajetí. Poslední se vrátili v roce 1920. Po
podpisu dohody mezi Itálií a královskou Jugoslávií v Rapallu v roce
1920 dostala Itálie: Jižní Tyrolsko, Terst, Gorizii, Posocje, Istrii s ostrovem
Lastovo, Palagruzu, Losinj, Cres, Brioni, Dodekaneské ostrovy, Littoral a
část města Zadar. Později Itálie anektovala město Rijeka (Fiume). To
znamenalo, že 500.000 - 800.000 Slovinců a Chorvatů zůstalo pod vládou
Itálie. Oni nechtěli vystupovat jako menšina podobně jako Němci v
Tyrolsku. Zpočátku spadala nová teritoria pod spravování italských
vojenských úřadů, např. generál Pietro Badoglio byl zodpovědný za
území Littoral. Později přišla civilní administrativa. Ale ne na
dlouho. Ve 20. letech převzali v Itálii moc fašisté pod Benitem
Mussolinim. Pro Slovince a Chorvaty začala opravdová noční můra. Všechny
školy, písně, spolky a později také politické strany byly zakázány,
také slovinština a chorvatština v administrativě, školách a
nakonec i v kostelech. Všechna jména byla konvertována do italštiny.
Mnoho Slovinců a Chorvatů bylo mobilizováno do italské armády v letech
1935-1936 během tažení v Etiopii. Tento teror vyvolával další
kroky u mladých slovinských a chorvatských patriotů. V roce 1924
byla zformována organizace TIGR (Trst, Istra, Gorica, Reka). Byla to první
antifašistická organizace v Evropě. Jejím účelem bylo
informovat svět o italském teroru. Probíhaly teroristické akce, útoky
na policejní stanice, propagandistické akce, atd. Jejich příkladem byl
irský boj proti Británii. Byl také plánován atentát na Mussoliniho během
jeho návštěvy v Kobaridu (Caporetto) v roce 1938. Opravdové akce
neprobíhaly do roku 1940, kdy byly zničeny nějaké železniční trati
a skladiště. Organizace byly brzy poté odhalena. 6.4.1941 Itálie zaútočila
na Jugoslávii. V té době byla Itálie již rok ve válce a mnoho
Slovinců bylo odvedeno do italské armády bojující v Albánii, Řecku,
severní Africe a Etiopii. Také italská tajná policie pracovala v tomto
regionu, aby předešla vzpouře.
Kolaborace
v období 1941-1943:
V tomto
období není znám žádný druh vojenské kolaborace. Někteří lidé
byli proti komunismu a Frontě osvobození, ale to nebyla vojenská
kolaborace. V té době byla jako opravdu antikomunistická považována
skupiny, kterou vedl dr. Janko Kralj a jeho příznivci, zejména kněží,
kteří pohrdali komunismem. Dr. Janko Kralj byl vůdcem katolického hnutí,
o kterém se dalo říct, že je trochu profašistické. Také byl ve
spojení se Slovinskou lidovou stranou (SLS) ve Slovinsku. Ale také jeho
skupina nebyla okamžitě kompaktní. Uvnitř hnutí existovala opozice,
která nesouhlasila s ozbrojeným bojem proti komunistům, protože
si nebyli jisti, že jim Italové vyjdou vstříc. Pokračovali hlavně v proti
komunistické propagandě v oblasti. Měli nějaké úspěchy. Velmi
důležitým důvodem, proč v Littoralu neproběhly boje mezi
slovinskými komunisty a antikomunisty byla skutečnost, že zde Slovinská
komunistická strana nejednala se svými oponenty tak tvrdě jako v Lublani.
Byly zde samozřejmě atentáty na vedoucí antikomunistické představitele
v Primorsku (Littoral). Nejvíce byla lidmi odmítnuta vražda Ivo
Brici z Dornberku, sekretáře SLS v Littoralu a také sekretáře
SLS v Gorizii. Během této doby nebylo partyzánské hnutí tak rozvinuté
jako po italské kapitulaci v roce 1943. Byly zde nějaké menší
jednotky, obvykle roty nebo prapory, které byly málo efektivní v boji
proti Italům. Své akce omezovali zejména na propagandu a ničení
komunikací. Nejznámější byla rota, kterou vedl Janko Premrl-Vojko.
Italové vypsali na jeho hlavu velkou peněžní odměnu. Později byl
zabit v boji, když Italové překvapili jeho jednotku při odpočinku.
Proč v Littoralu neexistovala vojenská kolaborace s Italy v letech
1941-1943?
Skupina ''dobrovolníků'' z oblasti Lublaně.
Zdá
se, že Italové sami nechtěli žádnou vojenskou sílu na jejich nových
územích. Víme, že Italové chtěli italizovat slovinskou a chorvatskou
populaci v této oblasti. Na druhou stranu lidé nechtěli
spolupracovat s Italy po 20 letech fašistické diktatury. Pro mnoho
lidí byl fašismus větším nebezpečím než komunismus. 8.9.1943 Itálie
kapitulovala. Pro mnoho lidí to bylo překvapením, ačkoliv to očekávali.
Komunisté v Littoralu byli připraveni, protože to očekávali.
Jejich hlavním cílem bylo odzbrojit co nejvíce italských jednotek a získat
výzbroj pro další boj. Odzbrojení nebylo tak úspěšné jako v oblasti
Dolenjska, zejména proto, že v sousedsví byla ''stará'' Itálie
a také proto, že v Littoralu nebyly silné partyzánské jednotky.
Navzdory tomu se podařilo získat dostatek munice a také nějaké lehké
tanky a obrněná auta. 16.9.1943 oznámilo ''Vrhovni Plenum OF'', že
Littoral a další slovinské provincie jsou opět součástí Slovinska v demokratické
Jugoslávii. Druhým komunistickým úspěchem bylo zformování 30 nových
praporů Osvobozenecké armády. V 12.1943 zformovali komunisté z těchto
praporů nový 9. sbor NOV a POJ se dvěma divizemi a dalšími pomocnými
jednotkami. Německá ofenzíva přišla velmi brzo. Ale německé síly
byly na počátku slabé a nemohly zničit partyzánskou armádu. Navzdory
tomu mnoho partyzánů dezertovalo, uprchlo nebo bylo zabito. Němci
okupovali a kontrolovali základní strategické komunikace jako železnice,
údolí Soska s průmyslovými centry Anhovo a Idrija. Němci neměli
dost jednotek ke kontrole celého území. Díky tomu byla velká část
oblasti Primorska osvobozena během války a tak byla stále potencionálním
nebezpečím pro Němce. Samozřejmě se snažili zničit tyto ''osvobozené
oblasti'', ale nebyli úspěšní. Italské fašistické úřady po
kapitulaci totálně zkolabovaly. Němci, zejména gauleiter Rainer ve
Slovinsku a gauleiter Franz Hofer v jižním Tyrolsku žádali připojit
tato území k Německu. Němci by se tak dostali k Jaderskému
moři. 10.9.1943 Hitler rozdělil okupovanou Itálii do operačních zón.
V těchto zónách byl hlavní autoritou Vysoký komisař, kterému
podléhala civilní administrativa. V ten den oznámil Hitler rozsah
zón ''Jadransko Primorje'' a ''Predalpske dezele''. Také jmenoval dva
komisaře, kteří podléhali přímo jemu. Vysokým komisařem v zóně
''Jadransko Primorje'', která zahrnovala Lublaň, Videm, Goriziu (Goricu),
Terst, Pulu, Rijeku a pět dalších chorvatských distriktů byl gauleiter
Rainer. Hitler nechtěl měnit italsko-jugoslávské hranice, také proto,
že byla vytvořena italská republika Salo, kterou vedl jeho přítel
Benito Mussolini a on nechtěl žádný konflikt s ním. Rainer převzal
moc nejprve v oblasti Lublaň. Zde jmenoval generála Leona Rupnika
vedoucím administrativy. Ve všech oblastech jmenoval Rainer za prefekty
Italy, jen Rupnik byl Slovinec, v Terstu byl prefektem dr. Bruno
Coceani, v Gorizii soudce Marino Pace, v Rece Alessandro Spalatino a v
Pule Ludovico Artusi. 22.10.1943 přidělil Rainer německého dohlížitele
(Berater), který měl dbát, aby místní administrativa plnila řádně
instrukce. Měl také právo dávat příkazy prefektům. Německým dohlížitelem
v Terstu byl dr. Rudolf Hinteregger a v Gorizii SA-Standartenführer
Gerhard Österreicher. Všichni byli rakouští nacisté z Rakouska
nebo oblasti Gorenjska. Vojenským velitelem v zóně ''Jadransko
Primorje'' byl generál Ludwig Kübler, později velitel IIIC. Armee Korps.
Během té doby velel dvěma divizím. Neměl žádná administrativní práva.
Za bezpečnost v zóně, s výjimkou Lublaně, byl zodpovědný
generál SS Odilo Globocnik, který byl podřízen veliteli SS a Polizei v Itálii
generálu SS Karlu Wolffovi, který měl štáb ve Fasanu. Globocnikovi
byli podřízení velitelé SD, Polizei a SS. Globocnik měl v každém
okrsku své zástupce z SS a Polizei, kteří byli v 4.1944 jmenováni
veliteli SS a Polizei pro tyto okrsky. V 12.1944 prohlásil Himmler
Littoral jako ''oblast protipartyzánských bojů''. Zde existoval také
speciální štáb pro boj s partyzány, kterému velel sám
Globocnik. Globocnik byl také velitelem místních italských, slovinských
a chorvatských jednotek a také zde pro ně byl zformován speciální štáb
- Führungsstab pro místní oddíly. Hlavním úkolem bylo připravit
tuto oblast pro využití Němci. Němci zvláště zdůrazňovali původní
Rakousko-Uhersko. Zvláště v Terstu byl tento druh propagandy úspěšný,
protože to bylo bohaté město pod stálým rakouským vlivem. Velká část
terstských měšťanů se cítila Němci. Propagandu v ''Jadransko
Primorje'' vedl oddíl ''ADRIA'' z SS-Standarte ''Kurt Eggers''.
Tento oddíl vedl dr. Franz Hradetzky. Vydávali také dva časopisy -
Deutsche Adria Zeitung a Adria Illustrierte.
Formování
Slovinského národního bezpečnostního sboru:
Vojáci SNVZ pochodují na přehlídce. Domobrance zdraví dr.
Friedrich Rainer, generál Ludwig Kübler a generál SS Odilo Globocnik.
Koncem
9.1943 byla ustavena Slovinská domobrana, která měla pomáhat německé
armádě v boji s komunisty. Hlavní postavou byl generál Leon
Rupnik, který byl jmenován vedoucím administrativy a na počátku byl
velitelem Slovinské domobrany. Později formálně rezignoval na tuto
funkci, ale ve štábu domobrany byl vždy považován za jejího
''otce''. Rupnik vyzval všechny Slovince ke vstupu do domobrany. Také v Littoralu
Nměci povzbudili antikomunistické hnutí. Chtěli zformoval slovinské
oddíly, protože italští fašisté byli v této oblasti krajně
nepopulární. 29.11.1943 gauleiter Rainer vydal rozkaz k formování
domobraneckých oddílů v ''Jadransko Primorje'', které by byly podřízeny
velitelům SS a Polizei v Lublani a Terstu. V té době též
přijeli vůdci SLS a kněží do Lublaně pomoci s bojem proti
komunismu. Novým velitelem domobrany v Littoralu se měl stát
plukovník Kokalj. Plukovník Anton Kokalj byl do 12.10.1943 hlavním
inspektorem Slovinské domobrany, ale později ho z této pozice pro
jeho špatný vliv odstranil generál SS Erwin Rösener. Globocnik požádal
Rösenera o pomoc, protože v Littoralu bylo málo vycvičených
slovinských důstojníků. Rösener označil koncem října plukovníka
Kokalje jako hlavního organizátora domobrany v Littoralu. Udělal to bez
vědomí generála Rupnika, který neměl Kokalje rád. 12.11.1943 byla
SNVZ formálně založena Globocnikem. Nezávisle na Kokaljovi a SLS a s instrukcemi
od Rupnika byl 8.11.1943 poslán do Terstu poručík Marjan Lavric s rozkazem
jednat s Němci o podpoře a organizaci SNVZ. 15.11. odjela do
Littoralu skupina 29 domobranců, další následovali. Tento oddíl vedl
Lavric, bylo v něm sedm mužů, kteří se později stali důstojníky
SNVZ a byli z Lublani, dělníci a studenti. Dobrovolníci se přihlásili
u SD v Terstu, která začala s jejich výcvikem a chodili s Němci
na hlídky nebo pracovali jako tlumočníci. Vyslýchali také zajaté
partyzány ve věznici v Terstu a šířili protikomunistickou
propagandu. V té době měli problémy s tím, komu jsou vlastně
podřízeni. Dokonce ani Němci nevěděli, zda jsou policisté nebo částí
Waffen-SS. 4.12. šel Lavric k SS-Sturmbannführer Ernstu Lerchovi, kde
zjistil, že byli přiděleni do špatného oddělení. Lavric se také
doslechl o Kokaljovi a šel za ním a podal mu zprávu o špatném spojení
mezi ním a Němci. Kokalj mu přislíbil pomoc, ale v prosinci byl
Lavric a jeho muži přiděleni k SS-Karstwehr Battalion, dvě čety
byly přesunuty do Gradišče a jedna pod velením seržanta Janeze Speha
zůstala v Terstu. 13.1.1944 byla domobrana konečně podřízena
plukovníku Kokaljovi. Ale tento oddíl byl stále formálně částí SD
do konce roku 1944. 26.11.1943 poslal Globocnik 16 bodů instrukcí o
formování SNVZ:
1.) Globocnik jmenoval plukovníka Kokalje velitelem SNVZ s úkolem
zformovat Bezpečnostní sbor v oblasti.
2.) Plukovník Kokalj je podřízen generálu SS Globocnikovi a dostává
všechny instrukce od něj.
3.) Hlavním úkolem Bezpečnostního sboru je založit bezpečnostní
organizaci, která by se starala o klid v oblasti a měla vlastní
velitele. Ti budou dostávat instrukce od místních německých velitelů.
13.) Oficiální štáb plukovníka Kokalje je v Terstu.
14.) Ve finančních a ekonomických otázkách, jako platby, oblečení,
výzbroj je Kokalj podřízen Globocnikovi.
16.) Pokud Kokalj bude potřebovat materiál pro kulturní a
propagandistickou práci, dodá mu jej Globocnik.
Hlavním úkolem SNVZ mělo být zabezpečení pořádku v oblasti.
Mezitím se pokoušelo uplatnit svůj vliv v SNVZ mnoho slovinských
politických stran. Plukovník Kokalj měl od začátku mnoho problémů.
Domobranci v kásárnách Sv. Ivana v Terstu.
Vojenský
vývoj SNVZ:
Na
počátku nebyli důstojníci a ani vojáci, což znamenalo, že SNVZ má
být zformován z ničeho. Také partyzánská propaganda proti
ustavení SNVZ byla stále silnější. Po Novém roce 1944 zde bylo jen
10 mužů v Terstu a skupina poručíka Lavrice se 40 muži, ale mezi
těmito skupinami panovaly rozpory. Do 15.1. vstoupilo do SNVZ jen 6
dobrovolníků. To znamenalo, že propaganda byla velmi špatná. Většina
pamfletů byla vytištěna v Lublani a pro oblast Lublaně byly
podmínky zcela jiné než pro Littoral a této propagandě lidé nerozuměli.
Zprvu se pokoušeli vytvořit SNVZ jen náborem dobrovolníků, ale pak přišla
mobilizace. První opravdoví dobrovolníci pro SVNZ přišli z oblasti
Idrija, kde bylo mnoho partyzánských dezertérů, někteří dokonce
vstoupili do Slovinské domobrany v Lublani. Po iniciativě plukovníka
Antona Kokalje a místního poručíka SNVZ Ignace Hladnika se rozhodli
vstoupit do SNVZ. Bylo to 100 mužů, kteří později tvořili zejména
1. SNVZ rotu v kasárnách Sv.Ivan v Terstu. Tato domobrana se
později zúčastnila na nové mobilizaci, ale získali jen 10 nových
rekrutů. To vedlo plukovníka Kokalje, aby požádal o pomoc v Lublani,
aby mu poslali nějakou silnější domobraneckou jednotku, která by sloužila
jako základ SNVZ. 7.2.1944 přijela do Littoralu Propagandna ceta, kterou
vedl poručík Dusan Lenscak. Měla 70 mužů. Koncem ledna vydal Rösener
rozkaz zformovat speciální propagandistickou rotu o síle 70 mužů. Všichni
muži měli být dobrovolníci, kterým se tato práce líbila a mohli se
vrátit zpět do Lublaně po dvou měsících služby v Littoralu. Byly
zde však rozpory, kdo bude velitelem této jednotky. SLS chtěla svého
muže, Milko Piriha, ale později byl přidělen jako velitel poručík
Lenscak. V této rotě bylo mnoho mužů, kteří později hráli
velkou roli v SNVZ jako poručík Franc Petkovsek. Rota přijela do Terstu
obrněným vlakem a tři týdny pomáhala při náboru rekrutů z okrsku
Idrija a na konci února byla přesunuta do Postojni, kde strážila železnici
a silnici mezi Terstem a Rijekou (Fiume). Měla také mobilizovat všechny
muže schopné vojenské služby z Idrije, ale v tom měla malý
úspěch, zejména proto, že oblast již byla vyčerpána. V dubnu a
květnu byla rota v Prestraneku, ale když přišel čas k návratu
do Lublani, plukovník Kokalj jim nabídl volný výběr, ze 71 mužů
se 28 vrátilo do Lublani, 26 se rozhodlo zůstat a zbytek utekl. V 5.1944
byla jednotka konečně rozpuštěna. Lenscakova rota byla poslední pomocí
oficiálně zorganizovanou Němci. Štáb SNVZ a vůdci SLS již však měli
vlastní prameny, jak poskytnout SNVZ nové vojáky. V té době bylo
v Ljubljani mnoho uprchlíků z Dolenjska a Notranjska, kteří sem
uprchli hlavně proto, že již žádné domovy neměli. Mnoho domů bylo
vypáleno nebo zbořeno. V 3.1944 přijelo z Ljubljani do Terstu
300 mužů. Štáb Slovinské domobrany posílal tolik mužů do Littoralu,
protože jejich jednotky měli již 13.000 mužů a Němci nechtěli
zformovat nové jednotky, protože měli obavy z přílišné síly
Domobrany. Tak se také mohli občas posílat muži k posílení SNVZ.
Mnoho mužů přišlo do SNVZ po útěku ze Slovinské domobrany v Ljubljani
z různých jiných důvodů. Kokaljovi muži byli také velmi aktivní
v Lublani, slibovali mužům více peněz, rychlejší povyšování
a další výhody. Plukovník Kokalj složil na konci roku 1943 organizační
strukturu SNVZ. Velení skupiny se skládalo z velitele, jeho
adjutanta, propagandistického a důstojnického štábu. Roty byly rozděleny
do čet. Administrativa byla stejná jako u Němců, úředním jazykem
byla slovinština. Kokalj také vytvořil disciplinární a další nařízení.
Správným rozhodnutím bylo, že velení každé skupiny mělo být v rukou
Kokalje. V 12.1943 a v 1. a 2.1944 přijelo do Terstu několik
slovinských důstojníků, aktivních nebo záložních, buď z bývalé
královské armády nebo ze Slovinské domobrany v Lublani. Mnoho z nich
bylo přáteli plukovníka Kokalje, mnozí z nich s ním sloužili
v Královské gardě. Několik důstojníků poslala také SLS. Z různých
archívů je patrno, že se k SNVZ připojilo během doby asi 180 důstojníků,
což je poměrně vysoký počet, protože SNVZ nedosáhla nikdy 2.000 mužů.
Samozřejmě se mnozí důstojníci vrátili zpět do Lublaně, někteří
odešli k slovinským četnikům a 8 jich bylo zabito v bojích
s partyzány. Celkem měla SNVZ k dispozici 56 důstojníků.
Jak již bylo psáno, jedním důvodem vstupu do SNVZ bylo také rychlé
povýšení. Obvykle to byla pravda. Například: dva důstojnické kurzy
zvýšily počet poručíků o 20. Důstojníci přijížděli do Littoralu
z různých důvodů, někteří chtěli pomoci slovinskému lidu k překonání
následků italského fašistického teroru, který zde vládl 20 let, jiní
hledali dobrodružství a další se zde narodili, utekli do Jugoslávie a
nyní se vraceli. Těchto bylo ale jen 16. Dalším důvodem bylo, že důstojníci
obvykle podporovali různé politické skupiny. Na počátku roku 1944
Anton Kokalj zorganizoval svůj štáb, který nazval Organizacijski stab,
který byl hlavním štábem SNVZ do konce války. Během celé této doby
byl Kokalj jeho velitelem, nejdříve jako inspektor a od 2.1945 jako
velitel. Kromě něj sloužilo ve štábu dalších 15 důstojníků, nejdůležitější
funkce byly vrchní velitel a asistent inspektora. Vrchním velitelem byl
nejdříve kapitán Franjo Dolinsek a později do konce války kapitán
(později major) Rudolf Wagner. Asistentem inspektora byl v prvních
měsících SNVZ podplukovník Janko Ahacic a poté major (později
podplukovník) Rudolf Ferencak. Inspektor měl také svého adjutanta a
osobního sekretáře. Štáb byl rozdělen do oddělení:
• Propagandistické oddělení – kapitán a kaplan dr. Ignacij
Kunstelj, spojařská sekce – poručík Karlo Rakovec
• Ekonomické oddělení – major France Cokan, materiální sekce –
major Lovro Treo
• Rozvědka – kapitán Joze Majcé
• Stavební oddělení – poručík dr. Egon Stare
• Nahrávací oddělení – kapitán Ludvik Gracner
• SNVZ církevní úřad – kapitán a kaplan dr. Ignacij Kunstelj
• Kulturně-politická sekce – dr. Ivan Martelanc
• SNVZ policie – kapitán dr. Joze Kovacic
• SNVZ zdravotníci – dr. Aleksander Ferencak
Muž pod červeným bodem je plukovník Anton Kokalj, po jeho
pravici je generál Leon Rupnik. Tento obrázek je z pohřbu velitele
praporu kapitána Dusana Menicanina, který byl zabit v boji
11.12.1944.
SNVZ
měla kasárna v Terstu, u sv. Ivana. V těchto kasárnách byly
jednotky SNVZ přebývající právě ve městě. Byl zde také štáb a náborová
škola SNVZ, což znamená, že zde byli noví vojáci na výcviku.
Velitelem školy a kasáren byl kapitán Radivoj Fajdiga, později kapitán
(major) Pero Horn. V zámku Devin měli Němci poddůstojnické kurzy
jednak pro vlastní vojáky, ale i pro vojáky SNVZ. Každý distrikt měl
svou vlastní velící skupinu. 8.1.1944 byla zformována první velící
skupina v Postojne, která byla zodpovědná za distrikt Terst. Prvním
velitelem SNVZ v Postojne byl kapitán Franjo Remic, později kapitán
(major) Julij Cesar, který vedl skupinu téměř do rozpuštění (v
7.1944 ho nakrátko nahradil kapitán Jozef Lang) a na podzim 1944 ho
nahradil major Janko Debeljak. Domobranci v Postojne měli kasárna v
ex-Casa del Fascio. Později byla zformována také velící skupina pro
distrikt Gorizia, pravděpodobně v 4.1944. Gorizia neměla velkou
domobraneckou jednotku do 5.1944, kdy přijela do Terstu 2. SNVZ pěší
rota pod velením poručíka Bozidara Pockaje. Štábu skupiny Gorizia
velel kapitán Viljem Krainer, později major Janko Debeljak a nakonec
poručík Joze Ronko. SNVZ také chtěl ustavit náborovou školu v Gorizii,
ale tento plán selhal. Slovinci nebojovali proti komunismu jen v SNVZ,
ale mnoho jich také sloužilo v německých jednotkách SS. Mnoho
Slovinců bylo mobilizováno do německé armády. S mobilizací začal
jako první velitel SS-Karstwehr Battalion, plukovník SS dr. Hans Brand,
jehož jednotka spáchala v Littoralu několik zločinů, jichž se
bohužel zúčastnili též Slovinci. Němci mobilizovali také mnoho
Slovinců do SS-Wachmannschaft Abteilung. Štáb těchto praporů byl
v Terstu, Kompanie /G nebo ''Kommando G'' v Gorizii. Od 1.1944 byla
pod velením SS-Untersturmführer Kurta Franze, který předtím sloužil
v Terstu a Polsku.
SS-Untersturmführer Kurt Franz obdržel Železný kříž II. třídy,
Gorizia 6.5.1944.
V kasárnách
''Kommando G'' byla také Náborová škola Domobrany, kde se cvičili
choravstští a slovinští vojáci. Účastnili se většinou strážní
služby, ale někdy též bojovali proti partyzánům. Franz byl za svoji
činnost vyznamenán EK II. Tato německá mobilizace Slovinců nebyla
schvalována SNVZ. Pod velením SS-Untersturmführera Franze byla také
cvičena skupina domobranců v Rihemberku, která 22.7.1944 přešla
k partyzánům. Ten, kdo napsal zprávu o tomto incidentu pro plukovníka
Kokalje, napsal nakonec:,,Tento případ je možno využít pro naše účely''.
Tím chtěl SNVZ ukázat německým úřadům, že tato cesta nevede k účasti
Slovinců na protipartyzánském boji a že bude lepší nechat všechny
muže jim. Na počátku 6.1944 byla zformována Velící skupina SNVZ pro
distrikt Fiume se štábem v Ilirska Bistrica. Hlavní jednotkou této
skupiny byla 3. SNVZ pěší rota, které velel poručík Slavko Svetlicic,
kterého později nahradil kapitán Anton Mehle, když přijel 13.5. z Terstu.
Částí této skupiny byla 1. SNVZ pěší skupina umístěná v Klani
(Chorvatsko). Štáb byl umístěn v kasárnách Na Vidmu, Ilirska
Bistrica. Od 9.1944 operovala také SNVZ skupina ''Idrija''. Ta se skládala
z 10., 15. a 17. SNVZ střelecké roty. Speciální skupina SNVZ byla
od 15.8.1944 pod velením kapitána Vinko Fortuny, bývalého velitele posádky
Slovinské domobrany v Logatecu. Na počátku 4.1944 byl konečně u konce
výcvik prvních pěti střeleckých rot SNVZ. Plukovník Kokalj při této
příležitosti také reorganizoval pojmenování rot SNVZ. Na konci
4.1944 již operovala 7 střeleckých rot, tři byly v Terstu, dvě v Postojne,
kdežto v Tolminu byla 6. SNVZ střelecká rota a ve Sv.Peter v Krasu
7. SNVZ střelecká rota, které velel poručík Lojze Ilija. V oblasti
Tolminu byla také malá posádka v Kobaridu (Caporetto), kde byla 9. SNVZ
střelecká rota pod velením poručíka Radka Cotice. Podobně byla 10.
střelecká rota ve Veharse. U první z nich byla umístěna
Propagandistická a náborová četa, které velel poručík Ignacij
Hladnik se 40 muži. Jak tato posádka rostla, stala se z ní rota. V 5.1944
byla v Terstu zformována 8. SNVZ pěší rota (poručík Franc
Petkovsek) a 11. SNVZ sřelecká rota (poručík Emil Savelli). Spolu se Záložní
rotou, která byla zformována krátve před těmito dvěma, měl SNVZ nyní
na počátku 6.1944 12 střeleckých rot, z kterých 8., 11. a Záložní
byly v Terstu. Bylo v nich 1.225 mužů. Největší byla 4.
SNVZ střelecká rota v Postojne o 147 mužích, zatímco 9. SNVZ střelecká
rota v Kobaridu měla jen 8 mužů. 5.6.1944 byla zformována 12.
SNVZ střelecká rota (poručík Miroslav Pupis), která zůstala v Terstu,
ale 1.9.1944 byla rozpuštěna. 13. SNVZ střelecká rota pravděpodobně
nikdy neexistovala. V 6.1944 byla zformována 14. SNVZ střelecká
rota, která byla brzy rozpuštěna, ale 1.9.1944 byla opět zformována z rozpuštěných
4. and 12. SNVZ střelecké roty. 14. SNVZ střelecká rota byla pod velením
poručíka Miroslava Pupise, kterého později nahradil kapitán Vilko
Cuderman. V 7.1944 byla zformována také 15. SNVZ střelecká rota
(poručík Josko Jakos). Tato rota byla kompletně zničena u Crni Vrhu,
ale později zformována z mužů 10. a 17. SNVZ střelecké roty a
pojmenována po svém padlém veliteli rota ''Josko Jakos''. 16.8.
byla z Náborové roty ve Vipavě zformována 16. SNVZ střelecká
rota, která byla již 5.9. rozpuštěna a začleněna do 5. SNVZ střelecké
roty v Ajdovscině. Tak byla tato rota chvilku částí SNVZ Idrija, ale
nyní Gorizia SNVZ. Konečně 16.8. byla zformována také 17. SNVZ střelecká
rota v Colu, která byla později přesunuta do Gore u Idrije. 9.10.1944
byla tato rota rozpuštěna a začleněna do 15. SNVZ střelecké roty.
Domobranci na důstojnickém kurzu na zámku Devin, léto 1944.
Na podzim 1944 existovaly 4 Skupiny:
•
SNVZ Gorizia
- 2. SNVZ střelecká rota
- 5. SNVZ střelecká rota
- (16. SNVZ střelecká rota)
- 6. SNVZ střelecká rota
- 9. SNVZ střelecká rota
•
SNVZ Idrija
- 10. SNVZ střelecká rota
- 15. SNVZ střelecká rota
- (16. SNVZ střelecká rota)
- 17. SNVZ střelecká rota
•
SNVZ Postojna
- 7. SNVZ střelecká rota
- 8. SNVZ střelecká rota
- 11. SNVZ střelecká rota
•
SNVZ Ilirska Bistrica
- 1. SNVZ střelecká rota
- 3. SNVZ střelecká rota
Další
roty – 4. SNVZ střelecká rota, 12. SNVZ střelecká rota, 14. SNVZ střelecká
rota a Záložní rota byly umístěny v Terstu. V Terstu byla
také umístěna Štábní rota, která byla zformována v 9.1944 místo
Záložní roty, která byla rozpuštěna. Pro dezerce, nedostatek mužstva
a z dalších důvpdů operovalo na počátku 10.1944 jen 14 SNVZ střeleckých
rot – 4., 12. a 17. byly zrušeny a 13. nikdy neexistovala. Roty se zdržovaly
v posádkách, někdy posílaly čety do nejbližších vesnic na několik
dnů nebo týdnů. Například 7. SNVZ měla jednotky v Sempeteru, 5. SNVZ
ve Vipavě a později ve Storje, 9. SNVZ v Trnovu, 1. SNVZ v Sezani, 10.
SNVZ v Idriji a Gore, 11. SNVZ ve Storje a 6. SNVZ v Kanali, Grahovu a
Anhovu. SNVZ se také pokoušel ustavit administrativní úřady v
Littoralu, byla organizována také policie. V 3.1944 existovala
policie nebo bezpečnostní čety v Terstu, Postojne a Gorizii, malé
jednotky byly v Sv.Peter v Krasu, Ajdovscine, Ilirske Bistricy, Kobardi a
Idriji. Nejdůležitější byla policie v Postojne, které dlouhý
čas velel poručík Pavle Kovac. Koncem 7.1944 měla tato policejní četa
90 mužů. SNVZ městská police (Policija) byla pod velením kapitána
dr. Joze Kovacice. Později byly všechny policejní jednotky sloučeny do
Policejního praporu, kterému velel major Joze Majcé, předtím velitel
rozvědky SNVZ. V 2.1945 byly zformovány nové policejní čety v
Ajdovscine, Divaci, Sezane, Vipave a Nabrezine. SNVZ policie vykonávala
obvyklou policejní práci. Někdy také vyhledávala rekruty pro SNVZ a
dezertéry. Ve městech, které byly v blízkosti železnice jako
Postojna, Sv.Peter v Krasu a Ilirska Bistrica existovala také Slovinská
ekonomická policie, které velel poručík Stanislav Bizjak. Kažé místo
mělo 10 mužů. Tato policie kontrolovala trať, bojovala proti černému
trhu, apod. Na počátku 2.1945 byla ustavena Venkovská policie (Orozniski
Zbor) se štábem v Postojne pod velením majora Drago Sinkovece. V té
době byly založeny také Záložní obranné síly (Rezervna Dezelna
bramba), kterým také velel major Drago Sinkovece. O této organizaci je
jen málo informací. Byla zřejmě zodpovědná za výcvik záloh
domobranců. Kancelář SNVZ byla také v Ljubljani, která zajišťovala
přísun dobrovolníků a propagandistické materiály pro Littoral. Náčelníkem
kanceláře byl poručík Joze Zajicek a od 5.1944 poručík Vladimir Mazi.
Vojáci SNVZ při ranní rozcvičce, kasárna Sv. Ivan, Terst.
Počet
vojáků SNVZ, kteří přišli z Lublaně a chtěli sloužit v oblasti
Primorska byl každým dnem menší. Počet těch, kteří utíkali, vzrůstal.
Mnoho vojáků jednoduše dezertovalo zpět do Lublaně. Někteří se vrátili
do Slovinské domobrany v Lublani. Někteří uprchli k partyzánům,
k slovinským četnikům nebo jinam. Mnoho velitelů to tolerovalo,
například velitel 9. SNVZ střelecké roty přijal několik dezertérů
z 8. SNVZ střelecké roty v Postojne, to samé udělal i velitel 10.
SNVZ střelecké roty ve Veharse. Disciplína v jednotkách SNVZ
nebyla vysoká, pití, rabování a dokonce vraždy nijak nezvedaly
reputaci SNVZ u obyvatelstva.
Domobranci ve věku 17 a 18 let.
Velitelství
SNVZ odmítlo přísahat Adolfu Hitlerovi a Německé říši 20.4.1944
stejně, jako jejich kolegové v Lublani. Na počátku 8.1944 měl SNVZ
1.850 mužů, z nichž bylo 80 důstojníků a 200 poddůstojníků.
Na podzim 1944 měl SNVZ kolem 2.000 mužů v 15 střeleckých rotách. Všichni
příslušníci SNVZ byli oficiálně slovinsky nazýváni Strazarji nebo
německy Landschutzmänner. Neoficiálně se nazývali domobranci. SNVZ
nosili italské uniformy, kokardy na čepicích a znaky na přilbách byly
Slovinské domobrany. Rukávový odznak byla červená ilyrská galera na
bílo-tmavě-modrém štítě, lemovaném tmavě-modrou. Byli vyzbrojeni
italskými zbraněmi, s výjimkou 6. SNVZ střelecké roty v Tolminu,
která měla německé zbraně, ale později je vyměnila. Do podzimu 1944
měl SNVZ velmi málo těžké výzbroje, žádná děla, jen posádka ve
Veharse nějaké měla, ale ty byly předány posádce Slovinské
domobrany v Rovte.
SNVZ hodnosti:
Důstojnické byly stejné jako u Slovinské domobrany v Lublani:
- Polkovnik (plukovník)
- Podpolkovnik (podplukovník)
- Major (major)
- Stotnik (kapitán)
- Nadporocnik (nadporučík)
- Porocnik (poručík)
- Stabni Narednik (štábní důstojník)
Pro poddůstojníky a mužstvo adoptoval SNVZ německé policejní
hodnosti:
- Glavni Strazmojster (Hauptwachtmeister)
- Strazmojster Vodnik (Zugwachtmeister)
- Nadstrazmojster (Oberwachtmeister)
- Strazmojster (Wachtmeister)
- Krdelni strazmojster (Rottwachtmeister)
- Podstrazmojster (v 7.1944 Nadstrazar) - (Unterwachtmeister)
- Pripravnik (v 7.1944 Strazar) - (Anwärter)
SNVZ v 10.1944 převzala hodnosti domobrany (Nadstrazar a Strazar se
staly Strazar-Private).
Německým styčným důstojníkem u SNVZ byl Hauptmann Gendarmerie Rieck.
Dvěma dalšími styčnými důstojníky byli Gendarmerie Leutnant Peitler
a Hauptmann Heinrich Jütte. Na podzim 1944 Němci a plukovník Kokalj
konstatovali, že SNVZ není úspěšný ve své antikomunistické
propagandě. Proto Němci rozhodli, že bude ze všech jednotek SNVZ
zformována větší, útočná jednotka pro boj proti partyzánům. Tato
velká reorganizace začala oficiálně 24.10.1944, když byl zformován
Slovinský 1. útočný pluk.
Všechny skupiny SNVZ byly rozpuštěny. Každý prapor měl tři střelecké
a jednu těžkou rotu. Byly zformovány čtyři prapory se 16 rotami:
• 1. SNVZ prapor, štáb Idrija, kapitán Vinko Fortuna
- 1. SNVZ střelecká rota (''Rota nadporučíka Joze Jakose'')
- 2. SNVZ střelecká rota
- 3. SNVZ střelecká rota
- 4. SNVZ těžká rota
1. SNVZ prapor byl složen z bývalé 6., 10. a 15. SNVZ střelecké
roty.
- 5. SNVZ střelecká rota
- 6. SNVZ střelecká rota
- 7. SNVZ střelecká rota
- 8. SNVZ těžká rota
2. SNVZ Battalion byl složen z bývalé 8. a 14. střelecké roty,
Štábní roty a SNVZ náborové školy.
•
3. SNVZ prapor, štáb Prestranek, major Janko Debeljak
- 9. SNVZ střelecká rota
- 10. SNVZ střelecká rota
- 11. SNVZ střelecká rota
- 12. SNVZ těžká rota
3. SNVZ Battalion byl složen z bývalé 4., 5., 7., 9. a 11. SNVZ střelecké
roty.
•
4. SNVZ prapor, štáb Ilirska Bistrica, kapitán Anton Mehle, od 1.1945
kapitán Joze Derganc.
- 13. SNVZ střelecká rota
- 14. SNVZ střelecká rota
- 15. SNVZ střelecká rota
- 16. SNVZ těžká rota
4. SNVZ prapor byl složen z původní 1., 2. a 3. SNVZ střelecké
roty.
V Terstu
byly umístěny následující jednotky:
štáb s nemocnicí SNVZ
soudní oddělení
část propagandistického oddělení
SNVZ vojenská kantýna
SNVZ náborová škola byla přesunuta do Postojne. V 11.1944 byla
zformována Technická rota, které velel nadporučík Viljem Lenassi.
Technickým velitelem byl poručík ing. Izidor Martinjak. V 2.1945
byla rozpuštěna a začleněna do 2. SNVZ praporu.
Všechny roty a prapory byly brzy přesunuty do nových působišť:
- štáb a II. SNVZ prapor v Postojne
- I. SNVZ prapor měl štáb s jednou střeleckou a těžkou rotou v
Colu, jednu ve Veharse a jednu v Crni Vrh
- III. SNVZ prapor měl být přesunut do Dornberku, ale na počátku
1.1945 byl stále v Prestraneku a později se přesunul do Ajdovscine
a Vipavi
- IV. SNVZ prapor měl štáb s těžkou a střeleckou rotou ve Sv.
Kriz a dvě střelecké roty v Ajdovscine
Domobranci v kasárnách Sv. Ivan.
28.11.1944
byl plukovník Anton Kokalj jmenován velitelem Slovinského 1. útočného
pluku. V 2.1945 SS-Sturmbannführer Georg Michalsen (Michalsen byl
formálním velitelem, major Janko Debeljak byl oficiálním představitelem
velitele) převzal velení do 3.1945, kdy ho vystřídal major Janko
Debeljak. Náčelníkem štábu 1. útočného pluku byl major Rudolf
Wagner. Bojů proti partyzánům se zúčastnily zejména III. a IV. SNVZ
prapor. Byly použity v rámci německé ofenzívy v roce 1945
proti 9. partyzánskému sboru NOVJ. V 1.1945 byl štáb pluku přesunut
do Ajdovsciny. Hlavní štáb SNVZ zůstal v Postojne, ale 23.1.1945 byl
také přesunut do Terstu. 12.1.1945 byla zformována Kampfgruppe
Ajdovscina z III. a IV. SNVZ praporu se štábem v Ajdovscine. Pod velením
této skupiny byla také 5. SNVZ střelecká rota (poručík Stane
Zupancic) a dočasně 2. SNVZ střelecká rota (poručík Franc Srebotnik).
Kampfgruppe Ajdovscina byla pod velením kapitána Joze Dergance, jeho zástupcem
byl kapitán Franc Egger. V 1.1945 měla tato jednotka 450 mužů
(IV. SNVZ prapor nebyl započítán). V Ajdovscine byla později
zformována Náborová rota a Posádková rota. SNVZ nemocnice byla v
Postojne se dvěma odděleními v Ilirska Bistrica a Ajdovscina. 24.3.1945
byl zformován 2. útočný pluk se štábem v Ilirska Bistrica. Velitelem
byl major Joze Majcé. O šest dnů později byl 2. útočný pluk rozpuštěn.
9.2.1945 převzal plukovník Anton Kokalj velení všech jednotek SNVZ.
Nyní byl opravdu velitelem SNVZ, ne jen inspektorem.
Vojenská
role SNVZ a boje s NOVJ:
SNVZ
nikdy nehrál zásadní vojenskou úlohu v Littoralu. Hlavním důvodem
bylo, že měl jednoduše málo mužů pro nějakou větší vojenskou
operaci. Němci jej používali při nedostatku vlastních jednotek k ochraně
železnic, silnic a mostů. Jeho vojáci byli také umístěni v důležitých
posádkách jako byl Crni Vrh, odkud kontrolovali venkov. Bojové operace
prováděla zejména Kampfgruppe Ajdovscina, umístěná v údolí
Vipava, která se zúčastnila hlídek proti partyzánům. Také I. SNVZ
prapor se zúčastnil několika omezených akcí proti partyzánům. První
záznam o boji mezi partyzány a SNVZ je z 18.12.1943, kdy partyzánská
Brigáda Srecko Kosovel napadla hlídku SNVZ (pravděpodobně skupinu poručíka
Lavrice). V prvních měsících roku 1944 nebyly žádné boje s partyzány,
protože SNVZ měl jen skupinu poručíka Lavrice. SNVZ se začal formovat
v 2.1944. SNVZ byl zejména používán Němci na malé vojenské
prohlídky vesnic, které nebyly příliš vzdálené od jeho posádek. V 4.1944
byla partyzány napadena posádka SNVZ v Postojne. Cílem útoku bylo zničit
železnici Rakek - Kosana. Útok nebyl příliš úspěšný. 22.5.1944 zaútočil
II. prapor Brigády Vojkova na posádku SNVZ ve Veharse. Útok byl pro
nedostatek informací a řadu omylů způsobených velitelem praporu neúspěšný.
Posádka ve Veharse byla složena z 10. SNVZ střelecké roty, která
měla reputaci nejbrutálnější roty SNVZ. 5.6.1944 Slovinská partyzánská
30. divize zaútočila na posádku v Razdrto, která byla složena ze
2 německých poddůstojníků, 4. SS-Wachmannschaft Kompanie a 5. SNVZ střelecké
roty s 90 muži pod velením poručíka France Petkovseka. Proběhlo několik
střetů, pak partyzáni ustoupili. 11.6. byla 5. SNVZ střelecká rota přesunuta
do Storje u Sezana, když byly kasárna v Razdrto zničeny partyzánskými
děly. V noci 18./19.8.1944 položili partyzáni nálož ke kasárnám
SNVZ v Tolminu, kde byla 6. SNVZ střelecká rota. Ačkoliv byla
exploze velká, bylo jen málo zraněných a mrtvých. Stejný útok proběhl
na kasárna SNVZ v Kanali, kde byla skupina domobranců z 6.
SNVZ střelecké roty. Této skupině velel seržant Teodor Suligoj, který
byl fanatickým antikomunistou a byl velice nebezpečný pro partyzány.
Ti se ho rozhodli úspěšně zlikvidovat. Jedním z největších
bojů mezi SNVZ a partyzány byla bitva o Crni Vrh. Crni Vrh byla velmi důležitá
vesnice, která kontrolovala cestu z Notranjska do Littoralu. Partyzánské
hnutí v oblasti bylo silně omezeno. V Crni Vrh byla umístěna 15.
SNVZ střelecká rota, které velel poručík Joze Jakos. Partyzánský štáb
přikázal 9. partyzánskému sboru zničit tuto posádku. Partyzáni zaútočili
1.9.1944 s podporou dělostřelectva. Boje byly velmi tvrdé. Hlavní
roli v útoku sehrála Brigáda Lojze Gradnik. Domobranci byli brzy
obklíčeni v kostele, škole, kasárnách a domě kněze. III.
partyzánský prapor zabránil skupině 50 domobranců v průlomu. Mnozí
domobranci byli zabiti, mezi nimi velitel poručík Joze Jakos. Partyzáni
poté povolali ze zálohy také III. prapor z Brigády Kosovel. Ten
zaútočil a obsadil knězův dům, kostel a kasárna. Jen domobranci ve
škole se stále bránili, ale kolem 18:00 také oni kapitulovali. 15.
SNVZ střelecká rota byla zničena. Některé jednotky SNVZ se zúčastnily
bojů za záchranu 15. SNVZ roty, ale partyzáni všechny jejich útoky
odrazili. Jednotky SNVZ, hlavně I. a III. SNVZ prapor se zúčastnily na
velké německé ofenzívě ''Adler'', která měla zničit partyzánský
9. sbor. Ofenzíva začala 19.12.1944 a skončila koncem měsíce bez většího
výsledku. 16.1.1945 partyzánské brigády Gregorcic a Kosovel zabránily
III. SNVZ praporu v přesunu z Ajdovscine. V 2. a 3.1945 Němci
připravili novou ofenzívu Rübenzahl proti 9. sboru.
Dr. Friedrich Rainer na inspekci jednotek SNVZ, jaro 1944.
Nejsilnější
boje mezi partyzány a SNVZ proběhly v posledních dnech války, kdy
chtěli partyzáni dobýt tři důležité vesnice, Otlico, Sinji Vrh a
Predmejo. Útok byl zahájen 26.4.1945 partyzánskou 30. divizí:
- Brigáda Gradnik
- Brigáda Bazoviska
- Brigáda Gregorcic
Vojáci SNVZ čtou časopis ''Slovensko Domobranstvo''.
SNVZ
měl více než 30 padlých, mezi nimi byl velitel 13. SNVZ střelecké
roty nadporučík Franc Mali, který byl zabit v Otlici. Do konce války
se SNVZ soustředil v údolí Vipava. Dezerce stále přibývaly. Také
velitel 9. SNVZ střelecké roty nadporučík Radko Cotic utekl v posledních
dnech války. Utekl s 10 muži, ale brzy byl zajat Němci a předán do vězení
v Terstu. Pravděpodobně chtěl přejít k četnikům. Členové
policie SNVZ zůstali v Postojne, kde bojovali proti partyzánům do
1.5.1945, ale brzy ustoupili z města. Velká část I. SNVZ praporu
ustupovala se Slovinskou domobranou z Lublaně do Korosky. 30.4. začal
SNVZ ustupovat do Gorizie. Domobranci z Tolminu chtěli ustoupit přes
údolí Soca do Gorizie. Byli napadeni partyzány u města Kanal. Polovina
mužů byla zajata nebo zabita, zbytek dosáhl Gorizie. V Terstu stále
existovala posádka SNVZ v kasárnách St. Ivan s 200 muži a štábem
SNVZ. 28.4.1945 zaútočili na tato kasárna partyzáni. SNVZ rozhodl
evakuovat Terst. Část štábu SNVZ se nalodila na německé a chorvatské
lodi v přístavu. Uprchli a kapitulovali před britskou armádou u
ústí řeky Tilment. Mezitím se plukovník Anton Kokalj pohádal se svými
důstojníky, nenalodil se a odjel autem na Gorizii, kde zmizel. Některé
prameny uvádějí, že byl zajat a zastřelen příslušníky OZNA.
1.5.1945 potkali ustupující vojáci SNVZ první britské tanky a
jednotky u vesnice Fari. 4.5.1945 byli odzbrojeni a posláni do tábora
Visco u Palmanova. Později byli v různých italských táborech
jako Treviso, Servigliano, Cesena, Eboli, Senigalio, atd. Mnoho mužů z
SNVZ odjelo později do Argentiny a někteří se rozhodli zůstat v Británii.
Po válce byli někteří důstojníci zatčeni a odsouzeni k smrti:
major France Cokan, dr. Egon Stare, Franjo Dolinsek, ing. Izidor Martinjak,
Drago Sinkovec, nadporučík Ivan Smid a další. Mnoho vojáků SNVZ bylo
také popraveno v Trnovski gozd.