Slovinci ve
Wehrmacht
Střední
Slovinsko bylo začleněno do Německé říše – Carinthia (Kärnten) a
Horní Karniola (Oberkrain) do provincie Carinthia, Dolní Štýrsko (Untersteiermark)
do Štýrska. 27.12.1942 gauleiter dr. Friedrich Rainer přijel z Klagenfurtu
do Kranje.
Pro tuto příležitost bylo město těžce
stráženo a vyzdobeno německými vlajkami a symboly. Gauleiter Rainer
prohlásil, že Horní Karniola je nyní ''uklidněná'' a že všichni občané
dostanou německé občanství. Ale Němci rozdělili lidi do tří
skupin:
- občané Německa (Deutsche Staatangehörige)
- občané Německa s občanstvím do zrušení (Deutsche Staatangehörige
auf Wiederruf)
- občané pod německou ochranou (Schutzangehörige)
Představení
německé vojenské služby přišlo již dokonce předtím, na jaře
1942, kdy německé úřady v Horní Karniole a Dolním Štýrsku
zformovaly RAD - Reichsarbeitsdienst pro všechny muže a ženy. Všichni
tito lidé měli strávit půl roku v této službě učením se
vojenských a dalších dovedností. Proč vstoupili do německé armády?
Proč nevstoupili k partyzánům? Odpověď je velmi jednoduchá. V letech
1941-1943 zde nebyly žádné partyzánské skupiny. Jen v Horní
Karniole bylo několik demoralizovaných partyzánských jednotek, které
utrpěly těžké ztráty během poslední německé ofenzívy.
Kontaktovat se s nimi bylo v této době nemožné. V Dolním
Štýrsku byla situace ještě horší. Poté, co byl v 1.1943 zničen
Pohorski prapor (69 partyzánů), zde nebyly žádné partyzánské
jednotky do 1.1944, kdy se sem přesunula 14. slovinská partyzánská
divize. Byly zde také německé represálie za dezerce, kdo dezertoval a
byl zatčen, byl okamžitě odsouzen a popraven. Rodiny byly zastřeleny,
zavřeny ve věznicích, deportovány do koncentračních táborů nebo
pracovních táborů. Samozřejmě, byli zde také muži, kteří
dobrovolně bojovali proti komunismu, ale těch bylo málo.
Horní
Karniola:
První byly odvedeny ročníky 1923 a 1924, které byly již 11.1.1943
pozvány do RAD nebo Wehrmacht. Následovaly ročníky 1920, 1921, 1922 a
1925. Tak Němci zmobilizovali 9.000 mužů. Koncem roku 1944, když
vzrostly dezerce, gauleiter Friedrich Rainer nechtěl již povolávat další
Slovince z Horní Karnioly do německé armády. Všichni rekruti
byli zařazeni do Domobrany Horní Karnioly.
Železniční stanice Kranj, Slovinci jsou odváděni do německé armády.
Železniční stanice Kranj, 29.3.1942, Slovinci jsou odváděni do německé
armády. Stráží je Polizei.
Kärnten:
Němci zmobilizovali v Kärntenu (slovinské části) více než 1.000 mužů.
Dolní
Štýrsko:
Celje: slovinští rekruti opouštějí Dolní Štýrsko.
Jaký
osud čekal tyto muže? Statistiky ukazují, že 24.500 mužů padlo,
10.500 bylo zajato. Asi 7.000 se vrátilo jako navždy postižených bez
ruky, nohy, apod. Mnoho z nich strávilo léta v sovětských
zajateckých táborech (někteří i 9 let) jako váleční zajatci nebo lépe
řečeno jako levné pracovní síly. Mnozí z nich se vrátili domů
po letech na Sibiři nebo v Asii. Ale dokonce, když přijeli na jugoslávské
hranice (všichni příslušníci Waffen-SS nebo vyznamenaní na východní
frontě), byli popraveni. A doma byli pronásledováni novým komunistickým
režimem. Nedostali práci nebo penzi pro válečné invalidy, byli bez
zdravotní pomoci. Ještě větší ironií bylo, že si museli odsloužit
opět vojenskou službu (jeden nebo dva roky) v nové jugoslávské
armádě. Tak mnozí z nich byli v armádě pět let nebo více.
Celje, 7.7.1942: 500 Slovinců pochoduje z Burgkaserne k železniční
stanici. Jsou zařazeni do RAD. Později byli přesunuti do Wehrmacht.
V čele kolony hrála skupina Hitlerjugend.
Jejich status nebyl dodnes vyřešen a
nedostali žádné kompenzace. Nesmíme zapomenout, že jim v té době
bylo 17, 18, 19 a dokonce 16 let a prožili hrůzy války na východní
frontě. Někteří raději zůstali v cizině, např. v Německu
a nevrátili se k rodinám. Další padli. Jsou pohřbeni po celé
Evropě, v každé vesnici, v každém městě, kterým prošel
Wehrmacht. Nesmíme zapomenout, že to byla ,,největší slovinská armáda''
ve válce. Ani slovinští partyzáni nebo antikomunistické síly neměli
tolik mužů pod svým velením.
Slovinští
dobrovolníci z Dolního Štýrska v německé armádě
Existují
případy Slovinců, kteří dobrovolně vstoupili do německé armády ještě
před mobilizací oficiálně vyhlášenou v létě 1942. Nebylo jich
mnoho a to můžeme říct, že Němci vyvinuli velké úsilí naverbovat
mladé muže do Waffen-SS. První slovinští dobrovolníci vstoupili do
Wehrmacht v roce 1939, okamžitě po vypuknutí války. Byli to
jednotlivci, většinou nacističtí sympatizanti nebo dobrodruzi. Hlavně
členové Kulturbundu začali také tajně s náborem dobrovolníků
mezi Němci ve Slovinsku. Vysoký počet dobrovolníků z Dolního Štýrska
se přihlásil do německé armády v létě 1940. V té době
utíkalo mnoho Němců z Jugoslávie do Říše před perzekucí
jugoslávských úřadů kvůli jejich pronacistické činnosti. Byli
odvedeni nebo vstoupili do Landsmannschaft der Untersteirer, který byl umístěn
v Grazu. Vedoucí Kulturbundu rozhodl, že by bylo dobré je cvičit v SA nebo německé armádě. Ve vhodném okamžiku by mohli
zformovat Legion Dolní Štýrsko, který by mohl být použit k okupaci
Štýrska po německém útoku na Jugoslávii. Samozřejmě, všechny plány
o tomto legionu byly přísně tajné. Prvním nápadem bylo cvičit tyto
dobrovolníky v jednotkách SS, které by se poté zúčastnily
invaze do Jugoslávie. Tato idea byla SS odmítnuta a tak byli cvičeni v jednotkách
německé armády. Za jejich výcvik byl zodpovědný Werner Stiger z
Celje. Z jeho korespondence víme, že poslal do konce 7.1940 více
než 100 Volksdeutsche ze Slovinska do Výcvikového pluku pro speciální
operace ''Brandenburg''. Byly zde také nějaké problémy. Wehrmacht začal
nábor mužů na dva roky do Afrického expedičního sboru. Blížil se
již útok na Jugoslávii a tak vznikly protesty proti začlenění
dobrovolníků ze Slovinska do těchto jednotek. Na druhé straně již Němci
cvičili mladé muže ze Slovinska pro službu ve speciálních jednotkách
SA (Volksdeutsche Mannschaft). Také je posílali na 6 týdnů do Německa
na výcvik vybraných vůdců mládežnických skupin z Kulturbundu. Opět
zde vznikly problémy. Tito muži překročili hranice Jugoslávie ve velkém
počtu a byli posláni do Grazu, kde byla zjištěna jejich kvalifikace.
Odtud byli posláni do kasáren v Breslau a odtud na další místa přes
celé Německo. Například skupina 80 mužů byla v Berlíně a
odtud se vrátila do Breslau. Když překročili hranice, bylo jim
garantováno, žes e vrátí do šesti týdnů, ale nyní uběhl měsíc a
oni měli stále civilní šaty a žádný výcvik. Stiger se obával, že
to bude mít špatný vliv na tyto mladíky, kteří si pod pojmem Třetí
říše představovali jen to nejlepší. Výcvik také nebyl okamžitě přijat
německými úřady, které nechtěly mít problémy s jugoslávskou
vládou. Heinrich Himmler schválil jejich výcvik, kdežto Hermann Göring
a ministerstvo zahraničí byli proti, protože nechtěli žádné
komplikace. Přesto více než 100 slovinských dobrovolníků vstoupilo
do Wehrmacht. Landsmannschaft der Untersteirer uvádí ve svých
dokumentech, že na Vánoce 1940 bylo posláno 500 dobrovolníků z Dolního
Štýrska pro Wehrmacht. Podobný počet dostaneme, pokud vezmeme
informace o slovinských dobrovolnících, které byly shromážděny v Kanceláři
historických dokumentů o Steirischer Heimatsbund v Mariboru. Tato kancelář
poslala 15.11.1941 všem starostům v Dolním Štýrsku formulář,
kam měli napsat počet dobrovolníků z jejich města v německé
armádě. Většina těchto formulářů byla vrácena zpět do konce roku
1941 nebo na počátku roku 1942, když ještě nebyla provedena
mobilizace. Ve většině formulářů uvedli starostové a místní
vedoucí Steirischer Heimatbund, že zde nebyli žádní dobrovolníci, někdy
jich bylo 1 až 5, jen výjimečně 10 nebo více. Největší počet měl
Maribor, 264 dobrovolníků, následovalo Apace s 31 dobrovolníky, Celje
a Radlje (Marienberg) 15, Sentilj, Slovenske Konjice a Zalec 10. Celkem
bylo jmenováno 487 dobrovolníků. Samozřejmě že jejich počet byl větší,
protože ne všechny formuláře došly zpět, například z: Slivnica,
Fram, Ribnica, Smartno na Pohorju, Ruse, Pragersko, Ptuj. Zvláště v Ptuji
žilo mnoho Němců a byla zde silná německá organizace (Kulturbund),
která měla mnoho členů. Také zpráva ze Slovenska Bistrice uvádí,
že zde byl silný Kulturbund. V Celje máme informace jen pro jednu místní
skupinu, ačkoliv zde byly čtyři. Proto můžeme říct, že koncem roku
1941 sloužilo ve Wehrmacht více než 500 dobrovolníků z Dolního
Štýrska. Tato kancelář má také informace o počtu dobrovolníků
zabitých v boji. Bohužel máme informace jen do jara 1944. Do konce
10.1942 padlo 122 dobrovolníků z Dolního Štýrska. V roce
1940 dva muži, v roce 1941 31 mužů a v roce 1942 89 mužů.
Veteránské
příběhy
Franc Gornik:
Na počátku roku 1943 jsem dostal dopis, že se mám hlásit 13.1.1943 v
Laa an Thaya k službě u RAD. Po 14 dnů jsme mělo každou noc cvičení
v plné polní. Bylo úlevou vidět den. Jednou přišla skupina
vysokých důstojníků a začala si vybírat. Když přišla řada na mně,
jeden důstojník četl mé osobní informace. 173 cm vysoký, zelené oči,
blond vlasy, hmotnost 62 kg, Volksdeutscher, Unterkärnten...Raus'', křičel
jeden důstojník z komise. Odvedli nás do strážené jídelny a neřekli
nikomu proč. Odvedli asi 100 mužů. Brzy poté přišla do jídelny
komise. Informovali nás, že je ''Totalkrieg'' a že se nebudou ptát, co
chceme a co ne. Byli jsme vybráni pro Waffen-SS. Bylo tam mnoho pláče a
protestů. Brzy nás naložili na železniční vagóny a poslali pod stráží
do neznáma. Ve velkém lese ve východním Polsku u Dembice nás oblékli
a vyzbrojili. Zformovali jsme 10. SS Panzergrenadier Division Frundsberg.
Základní vojenský výcvik jsem podstoupil v jižní Francii u
Bordeuax. Když ostatním vojákům tetovali jejich krevní skupinu na
levou paži, byl jsem naštěstí nemocný. Měl jsem dyzentérii. Později
jsme si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, protože jsem musel svoji
ruku ukázat po válce mnoha vojákům nebo vyšetřovatelům. Rusům,
Američanům, Jugoslávcům. Pravděpodobně již u Rusů bych nepřežil.
Na počátku března 1943 četli při ranním rozkazu zprávu, že všichni,
kdo byli přidělení k pilotům a měli nějaký výcvik a pokud si
to přejí, budou přesunuti k Luftwaffe.
To bylo pro mě řešení. Navzdory mnoha hodinám přesvědčování se
mi podařilo uspět. V celé historii SS bylo méně než 100 mužů,
kterým se podařilo zbavit SS uniformy legální cestou. Z naší
divize 14 mužů. Obdrželi jsme vojenskou knihu SS a odznaky. Luftwaffe
byla znepokojena, že SS chce vytvořit vlastní letectvo, tak k nám
byli trochu zdrženlivý. Mezitím byl můj otec zatčen a odsouzen k smrti
v Klagenfurtu. Má matka šla s mojí fotkou, kde jsem byl v uniformě
k soudu a podařilo se jí ho přesvědčit, aby ho poslali ''jen do
KZL''. V roce 1944 jsem byl umístěn na letišti v Brně jako
letecký mechanik u Schlachtgeschwader 101. Má přítelkyně se pokoušela
přes jednoho příbuzného, který byl vysokým důstojníkem Gestapa, získat
milost pro mého otce. Výsledkem bylo, že jsem byl poslán k mému
velícímu důstojníkovi, který mi řekl, že jsem stejný jako otec a přeložil
mne na východní frontu, ačkoliv jsem byl kvůli zranění jen částečně
schopen služby na frontě. Byl jsem poslán k 2. Fallschirmjäger
Division Hermann Göring. Nebylo to lehké. Ležel jsme hodiny a hodiny
pod těžkou dělostřelbou, když Rudá armáda zahájila 13.1.1945 průlom
ve východním Prusku u Gumbinnenu. Později jsme byli obklíčeni u Königsbergu
a 28.3.1945 zatlačeni k moři. Jako člen elitní vojenské jednotky
jsem byl evakuován z Pillau po moři do Swinnemünde a pak vlakem kolem již
obklíčeného Berlína do Drážďan, kde byla naše jednotka reformována.
Vždy v každé jednotce, kde jsem sloužil, jsem byl jediný Slovinec.
Nikdy jsem nepotkal žádné další. Mojí poslední službou v německé
armádě bylo střežení 150 krav v ruském týlu u Bautzenu. Když
přišla kapitulace, okamžitě jsem si oblékl civilní oděv a zničil
svojí knížku a odznaky SS. Nechci popisovat svoji cestu přes Drážďany.
Viděl jsme strašné věci, které dělali opilí ruští a polští vojáci
– znásilňování, rabování, střílení na každém kroku. Byl jsem
mnohokrát zastaven Rusy. Někdy byli příjemní a někdy bezohlední.
Rozhodoval druh nálady. Mnohokrát mně zachránila slova:'' Jugoslávie,
Jugoslávie...''. Vyslýchali mně, kontrolovali mi levou ruku a pak mne
nechali jít. Když jsme přišel domů, byl jsem poslán do Begunje, známé
věznice, kde jsem byl opět vyslýchán slovinskou OZNA. Byli jsme ponižování,
biti, ale podařilo se mi nějak přežít s pomocí mých kamarádů.
Joze Berce:
V Královské jugoslávské armádě jsem byl veterinárním poddůstojníkem.
Německá armáda nás zajala 16.4.1941 v Gostivaru, Makedonie. Strávil
jsem nějaký čas v zajateckém táboře Stalag XVIII, zajatec číslo
1308. Brzy jsem byl propuštěn a vrátil jsme se domů 21.11.1941. Brzy
jsem byl odveden do německé armády a poslán k spojařské četě.
Prodělali jsme pěchotní výcvik, který mi nedělal mnoho problémů,
protože v Královské jugoslávské veterinární škole byl tvrdší.
Byl jsem také sluhou našeho důstojníka a stejnou hodnost jsem měl dříve
v Královské armádě. Byl z Kölnu, velmi inteligentní a choval se
k nám velmi dobře. Mezi námi byli také mladí rekruti z Tyrolska,
ročník 1925. Byli k nám velmi přátelští a snažili se porozumět
naší špatné němčině. Bylo to lepší než v Královské armádě.
Ve 3. baterii sloužili zejména Slovinci. Většinou jsme zpívali
slovinskou písně: Regiment po cesti gre, Delaj, delaj dekle puselc a další.
Prodělali jsme další pěchotní výcvik v Bellunu a horský výcvik
v Misurině u Cortiny D'Ampezzo. Po návratu z výcviku jsme slyšeli,
že máme být přeloženi do Gorizie, na kterou útočili partyzáni.
Jednu noc byl poplach. Můj důstojník mi řekl, že jedeme okamžitě do
Villachu, protože prý někdo napsal dopis, že Slovinci nebudou nikdy
bojovat proti svým bratrům, slovinským partyzánům. V noci jsme
byli odzbrojeni, posláni na železniční stanici a posláni do ''Marsch-Batterie''
– frontové jednotky. Zde jsme dostali pěší a dělostřelecký výcvik,
strážili jsme italské zajatce, sklady a hlavně chodili do města.
Disciplína byla dobrá. Žádné známky špatného zacházení. Mohli
jsme bez potíží mluvit slovinsky. Měli jsme politické školení dvakrát
týdně. To vedl starší nadporučík, který sloužil již v první světové
válce ve
Vojenské kadetní škole v Mariboru. Naším velitelem čety byl seržant,
který byl vojákem již před Hitlerovým příchodem k moci.
Mnohokrát, když jsme jedli se mně ptal: ''Jak je, můj ex-poddůstojníku?''.
Slovinci také obdrželi balíky z domova a pokaždé, když přišel
kontrolovat, zda je vše v pořádku, zastavili jsme ho, aby si s námi
dal sklenici domácí slivovice. Jednoho dne nás rozdělili. Náš oddíl
98 mužů poslali do Avignonu, druhý oddíl byl poslán do Normandie, kde
se již vylodili Spojenci. Zde nás opět rozdělili: 6 až 8 mužů ke každé
baterii od španělských k italským hranicím. Byl jsem přidělen
k 1. Batterie Heeres Artillerie Abteilung 1191, u Toulonu ve vesnici
Lezavoc. Naše baterie měla houfnice 152 mm a úkol bránit Toulon ze západu.
Byl jsem dokonce povýšen. 15.1.1944 jsme byli obklíčeni. Byl vydán
rozkaz zničit všechna děla a další výzbroj a bojovat jako pěchota.
Jednu noc jsme já a můj polský přítel Janek Lesznik opustil frontovou
linii a odešel do lesa. Ráno jsme zjistili, že jsme obklíčeni
francouzskými vojáky generála De Gaulla, černými vojáky z Afriky,
Senegalu, Brazaville, Konga, Alžírska, Maroka. Poradil jsme mému příteli
počkat na zásobovací jednotky, protože prvoliniové jsou nebezpečné.
Byla to pravda. Když nás uviděli, tak na nás zaútočili. Naštěstí
se nám podařilo přežít a skončili jsme ve francouzském zajetí. Když
byla zahájena invaze v jižní Francii, Spojenci obklíčili tisíce
vojáků Wehrmacht, mezi nimi mnoho Slovinců. Horší osud čekal vojáky,
které zajal francouzský odpor (FFI a FFP), mnoho zajatců bylo zastřeleno
jimi nebo armádou De Gaulla, kde sloužili zejména vojáci z kolonií z
Afriky. Jejich důstojníci byli bílí Francouzi, kteří byli opravdoví
mafiáni. Američané zásobovali francouzské zajatecké tábory jídlem,
ale oni prodali polovinu jídla místním lidem. Pokud jsme dostali nějaké
jídlo, bylo bez bonbónů a kafe, které vybírali v naší přítomnosti.
Byli také úplně hladoví po hodinkách. Pokud někdo nemohl sundat
prsten z prstu, byla reálná hrozba, že zůstane bez prstu. Američané
byli korektnější (měli rádi suvenýry jako Odznaky za zranění, EK,
atd.). Dostal jsi od nich tolik jídla, kolik jsi chtěl. Britové byli
dokonce ještě více korektní. Francouzští vojáci mi všechno vzali,
takže jsem měl nakonec jen kapesník. Odvezli nás náklaďáky do kasáren
Francouzské cizinecké legie v Hyres, nedaleko od Toulonu. Rozdělili nás
na skupiny dle národnosti. Nejdříve Poláky, poté Slovince, Čechy,
Holanďany, vojáky z Alsaska a Lotrinska a nakonec vojáky ze Sovětského
svazu (Uzbeky, Kozáky, Armény, atd.). Němci šli do jednoho baráku, do
dalšího Poláci, do dalšího my. S námi byli také sudetští Němci,
které Francouzi brali jako Čechy. Později jsme byli přesunuti přes moře
do zajateckého tábora v Averse u Neapole, který kontrolovali Američané.
Brzy přišli členové polské vlády v exilu a mobilizovali polské
zajatce do polské armády v Itálii. Jeden den přišli do našeho tábora
dva muži z Dalmácie. Byli zajati zde v Itálii Američany.
Brzy se utvořily dvě táborové skupiny, jedna podporovala krále Petera
II. a druhá partyzány. V lednu 1945 jsme obdrželi rozkaz opustit
tento tábor. Byli jsme posláni do britského táboru Grumo u Bari.
Velitelem tábora byl jeden anglický kapitán, který mluvil několika
jazyky, také německy. V táboře jsme vyvěsili jugoslávskou
vlajku: modro-bílo-červenou. Po příjezdu do Gruma se stali vztahy mezi
námi netolerantní. Najednou jsem byl vybrán jako velitel tohoto tábora.
Objevily se hrozby, že pokud se vrátíme domů jako podpůrci krále,
nastanou pro nás špatné časy. Jednoho dne oznámil kapitán partyzánské
důstojníky, kteří nás přišli odvézt zpět do vlasti. Partyzánský
major ke mně přišel a zeptal se mně:,,Kdo jsi?'' Odpověděl
jsem:''Jsem velitel této skupiny zajatců. On pokračoval:''Co to tu máte
za prapor?'' a ukázal na jugoslávskou vlajku v táboře. Řekl
jsem, že to je jugoslávská vlajka, tak jak si ji pamatuji před
odchodem do Wehrmacht. On odpověděl:''To není jugoslávská vlajka,
jugoslávská vlajka má rudou pěticípou hvězdu!'' Britský kapitán
viděl náš rozhovor a přerušil nás. Nyní partyzánský major zrudl a
řekl hromovým hlasem:''Přátelé, nepřišel jsem vás prosit, kdo chce
vstoupit do Jugoslávské národní armády, udělá krok vpřed. Kdo
nechce, vrátí se po válce se Spojenci.'' Opakoval to ještě jednou.
Mezitím slyšel britský kapitán překlad této řeči a řekl partyzánskému
důstojníkovi, že o navrácení zajatců neproběhla ještě žádná
jednání. Partyzán odešel. Mezitím ke mně přistoupil jeden partyzánský
důstojník a zeptal se mně:'' Ty nechceš vstoupit do Jugoslávské národní
armády?'' Odpověděl jsme mu se zlostí v hlase: ''Byl jsem dobrovolníkem
jen jednou, v Královské Jugoslávii a došel jsme k názoru,
že to byl velký omyl a už se dobrovolně nepřihlásím do žádné armády!''
Nyní se vrátil britský kapitán a řekl, aby ti, co chtějí vstoupit
do partyzánské armády, udělali krok vpřed. Nejprve vystoupilo 90 mužů
a po další výzvě dalších 35. Mezi prvními byli posláni do Jugoslávie
oba Dalmatinci. Později bylo zjištěno, že to byli spolupracovníci
partyzánské rozvědky a byli mezi námi jako špióni. Když přijel
transport se zajatci do Jugoslávie, všichni kdo sloužili u Waffen-SS
nebo bojovali v Rusku, byli okamžitě zastřeleni. Další byli posláni,
stále ve svých oděvech ze zajateckého tábora, vyzbrojeni zastaralými
italskými puškami, osvobozovat Sv. Katarinu u Rijeky. Tam byla více než
polovina zabita. Většina byla zastřelena politickými komisaři zezadu
ve chvíli, kdy nechtěli útočit nebo odmítli rozkaz. Ti kdo zůstali v britských
táborech dostali britské uniformy a byli posláni do St. Casarea v jižní
Itálii. Byli začleněni do britské armády a RAF v Salernu, Pomigianu,
Brindisi a Pěšího praporu Kancelo a policie v Neapoli.